Americky Pan Tau aneb Ranni ritual a la smile

Kazde rano cestou do prace klopytame s kolegyni kolem jednoho z mistnich sanfranciskych hotelu. A kazde rano pred nim stoji saramantni pan v cernem kabate a v burince. Na klope kabatu ma ruzi - jednou cervenou, jednou ruzovou, jindy zase bilou. Nekdy nam elegantne vysekne poklonu, jindy zase na pozdrav pokyne rukou smerem k burince. Krasne se na nas usmeje a popreje nam hezky den. Jako pikolik si za dobu sveho pusobeni uz udelal spoustu znamych nejenom mezi hosty, ale prave i mezi temi klopytajicimi kolemjdoucimi.

Vite, jak se nekteri lide nekdy naprosto minou povolanim? Asi stejne jako se stane kozel zahradnikem? Tak tenhle pan patri prave do te opacne kategorie. Jiste, ze galantni natura a pratelsky usmev patri neodmyslitelne k tomuhle zamestnatni. Nicmene porovnam-li jej s ostatnimi kolegy z jeho branze, musim uznat, ze ti mu nesahaji ani po ty jeho pikolicky kotniky. Jak Lucka Bila dokaze vasnive vyzpivat jakoukoli arii a dostat tak vase usni bubinky do Zahrady rajskych poteseni; jak osteparka Spotakova ze vsech sil vrha ostepem az zlomi svetovy rekord; jak vase babicka ukuchti tu nejlepsi bramboracku, z niz se podlomi kolena i tem nejupjatejsim chutovym bunkam; tak tak nejak podobne to umi tenhle pan s burinkou s lidma.

Jednoho dne na nej dokonce dosla rec v praci. A s kolegou jsme se shodli v jednom: i kdyby treba padaly trakare nebo jsme meli ten nejsilenejsi splin a i ta slunecna obloha by nam pripadala nejcernejsi, tenhle nas ranni ritual a la smile nas vzdycky spolehlive alespon na chvilku "nakopne" do toho nastavajiciho dne. Ten usmev je tak lezerni, tak nenuceny, tak… dokonaly. Ten pravy usmev se samozrejme pozna nejlepe podle oci. Ty se taky musi usmivat - a ze tem jeho to jaksepatri jde! Sem tam mu v nich poskakuji rozpustili certici na kopytkach, kteri nezbedne hazi jiskry na ty mzourajici kolemjdouci.
Asi diky nim si pan s burinkou i v tom mravenisti obliceju pamatuje nase jmena. Pravidelne nas kazde rano vyhlizi a my zase jeho. Jednou mu treba neuslo, ze kracim do prace bez moji kolegyne. "Kde mas dnes Heidi?", hned na me hlaholil zpoza vestibulu. Jindy jsem zase prochazela kolem hotelu v dobe obeda (normalne tudy v tuhle hodinu nechodim), hlavu zase litajici nekde v nebesich, kdyz v tom me vytrhne z myslenek hlasite "Lenkaaaaaaa". Burinka, usmev, have a nice day.
Jednoho dne jsme se s kolegou konecne rozhodli vydat na tolik planovanou misi. Misi Burinka. Bylo totiz nacase, abychom nalezite odmenili tenhle ranni nakopavaci ritual. S nadsenim, ktere by se dalo prirovnat nadseni skolaku, kteri si ve Zverimexu kupuji prvni morce, jsme zapluli do mistni kavarny a vybrali cerstve upeceny muffin vonici po boruvkach a namirili si to za nasim panem v burince. Muffin jsme nesli jako nejakou vzacnost a opatrne jsme pri tom naslapovali; chybel uz jen takovy ten sametovy polstarek, na kterem se nosi kralovske klenoty.

Jak jsme se ale priblizovali k hotelu, najednou jsem citila, ze mi nejak napadne tezknou kolena a telo ovlada jakasi podivna paralyza. K memu prekvapeni jsem se behem chvilky scvrkla do malyho kudrnatyho pisklete s culikama, ktery ma prave na skolni besidce zazpivat “Skakal pes pres oves” a strasne se stydi a cervena. Nasledovalo par vet jednoduchych ve stylu “Mama mele maso” nebo “Ema ma misu.” Na besidce bych si tenkrat byla schopna pocurat puncochace. To byl po tech letech snad jediny rozdil.
Pan s burinkou nam (k memu udivu) obema podekoval, potrasl rukou a – jak jinak - obdaril svym sirokym usmevem. Tak nakazlivym a navykovym, ze uz jsme se na nem zrejme stali zavislymi. A i kdyz jsem typicky Strelec nadevse milujici svobodu a nezavislost, tuhle zavislost jsem nejenom ochotna tolerovat, ale rada se ji i z celeho srdce poddam (krome ni se nebranim jeste zavislosti na cokolade). A vim, ze kdyby se na nas pan s burinkou z nejakeho nepochopitelneho duvodu v ten moment neusmal, s kolegou bychom tam stejne dal stali jako prikovani s otevrenou pusou a hypnotizovali jeho rty, aby se alespon trochu pohnuly a jejich koutky se zvedly smerem k tem certikum v jeho ocich.
Tenhle pan s burinkou je takovy nas Pan Tau. Sice nema destnik, ani ta jeho burinka neni kouzelna, zato ten jeho usmev, to jsou vam cary mary! Kouzli jim usmevy na nasich rozespalych tvarich, ktere po ranu propominaji spis tapajici slepa kotata, jimz jsme vzdycky ty jejich ocni skvirky potirali vyvarem z hermanku, aby se jim hezky rozlepily. Nas Pan Tau nam je kazdy den rozlepuje svym nezamenitelnym usmevem. Jsem zavislak nejtezsiho kalibru, ale na odvykaci kuru me nikdo nedostane ani parem volu.