Naganska opice

Ani se mi nechce verit, ze je to jiz deset let, co nasi hokejiste vybojovali zlatou medaili na Olympiade v Naganu. Odmalicka jsem byla velkou hokejovou fanynkou a mela jsem to obrovske stesti, ze se mi splnil jeden z mych velkych snu - podivat se na zapas NHL. Ten prvni, na kterem jsem byla v lednu 1998 , bylo Buffalo Sabres, kde tou dobou hral Dominik Hasek. Tenkrat se mi s nim podarilo po tom zapase osobne setkat. Kdyz jsme se ho pak s kamaradkou ptaly, jestli se tesi do Nagana, jenom se lisacky pousmal a pokyval hlavou. Koho by napadlo, ze ani ne mesic nato Dominik vychyta historickou zlatou medaili a narod jej bude opevovat a posilat na Hrad?

Dodnes mam doma nad posteli jeho plakat z dob, kdy hral za Teslu Pardubice. Ja byla jako ditko vecne nemocna, a tak mi neuslo jedine mistrovstvi sveta ci hokejova liga. Strasne jsem to tenkrat prozivala. Potila jsem se i bez aspirinu s cajem v jedne ruce a s pardubickym pernikem v druhe ruce. Jednou jsem nadsene jasala, podruhe zase zklamane borila hlavu do polstaru.

I kdyz jsem od te doby byla na hokeji nescetnekrat, dodnes kazdy zapas prozivam jako mala holka; jenom ten pernik tady neni k dostani. Nejak mi ale dochazi slova, kdyz mam popsat, v jakem jsem se tenkrat ocitla tranzu, kdyz jsem poprve prekrocila prah hokejove areny v San Jose. Ne nadarmo se rika, ze zivot je jen nahoda – nas tenkrat s kamaradkou Sarkou tech nahod potkalo hned nekolik.

Kdyz jsme sebehly ke kluzisti, kde se pred zapasem protahovali a rozcvicovali hokejiste obou tymu, placly jsme se do cela – jak jsme mohly zapomenout na ceskou vlajku? Tenkrat jsme ale listky koupily narychlo a nejak jsme o tom vsem dal nepremyslely. Po prvni tretine jsme vystrelily z nasich mist a nabehly k prvnimu informacnimu stanku. “Potrebujeme nejaky papir a cervenou a modrou fixu”, vyhrkly jsme na nic nechapajici zamestnatnkyni v modrem saku. Ta nam ochotne poslepovala ctyri papiry a my zacaly vybarvovat jako o zivot. Zapalene jsme si behem naseho umeleckeho dila stebetaly, kdyz na nas ta pani najednou promluvila lamanou cestinou: “Vy jste z Cech?” Chvilku jsme prekvapene koukaly a pak se s ni daly do reci. Dozvedely jsme se, ze pani je ve Statech od osmasedesateho roku, kam prisla asi jako osmileta se svymi rodici. “Slo by nejak zaridit, abychom se mohly s Dominikem po zapase setkat?”, vychrlila na ni Sarka, zatimco ja jsem jenom nevericne koulela ocima a tahala ji za rukav, jako ze co zase blbne. Pani vsak k nasemu milemu prekvapeni zvedla telefon s tim, ze zavola svemu manzelovi, ktery pro Sharks pracoval jako manazer a pry se pokusi zjistit, zdali by to bylo mozne. “Po zapase skocte tamhle do toho vytahu a manzel na vas pocka u saten.” Zamotala se mi hlava. To jako doopravdy?

S Sarkou jsme behem posledni prestavky postavaly (nebo spise poskakovaly) u jednoho z vchodu, kdyz kolem nas prosla nejaka slecna a podavala nam listek s tim, ze odchazi a ze je nas, jestli ho chceme. Byl do osme rady, a tak Sarka mohla celou treti tretinu mavat nasi vlastnorucne vyrobenou vlajkou, na kterou jsme cernou fixou napsaly “Dominik je jednicka”. Misto bylo take hned u ulicky, kterou hraci Sabres odchazeli z ledu do saten. Sarka ani vterinu nevahala a kdyz kolem prochazel Dominik, zamavala mu s ni primo pred nosem. Nejaky poradatel ji samozrejme pohrozil, at si kouka sednout zpatky do sedacky a prestane delat neplechu. Ale snazte se zkrotit nadsenou fanynku!

Po zapase jsme nervozne preslapovaly u vychodu z saten. Kolem prochazeli hokejiste Sabres, ale Dominik stale nikde. Po chvilce konecne vybehl svym sviznym tempem, a tak jsme hned zahalekaly jeho jmeno – zareagoval vskutku pohotovosti brankare. Mile mne prekvapil svym normalnim a bezprostrednim chovanim. Cestina neusla ani Michalu Groskovi a Vaclavu Varadovi, kteri se pridali na kus reci, a v postranni ulicce postaval zase Richard Smehlik. Na ten okamzik jsem si pak vzpomnela, kdyz Dominik po skonceni zapasu s Ruskem vyhodil do vzduchu hokejku, ktera zasahla Risovu rozjasanou tvar. Nasledovaly autogramy, spolecna fotka a prani nejake te placky na nadchazejici olympiade.

Hokejove zapasy z Nagana jsem sledovala po nocich, pres den pak brouzdala internetem a pres idnes posilala klukum povzbuzujici vzkazy. Nas tym nebyl tenkrat povazovan za favorita, ale o to vic jsem pak mela radost, kdyz jsem mohla vztycit prstik pote, co Americane po prohre s nasim tymem udelali z hoteloveho pokoje kulnicku na drivi. Porazka Kanady nas posunula dal, i kdyz dodnes nezapomenu na ten smutny pohled v ocich Wayna Gretzkeho. A pak ti Rusove. Otrasla jsem se pri vzpomince z detstvi na zapasy nasich proti Sovetskemu svazu. Brrrrrrrr. To me jeste tenkrat ke vsemu muj bracha provokoval a v nasem spolecnem pokojiku si vyvesil plakat Fetisova. Jednou jsme se nejak pohadali a on me samozrejme jako vzdycky zmlatil, ale ja jsem pak pred jeho zrakem skocila z poslednich sil ke zdi a ten plakat vitezoslavne strhla. To vam byla uleva!

S Sarkou jsme obvolavaly mistni sportovni bary v San Jose, protoze jsme si nechtely tu podivanou nechat ujit. Mnozi vsak ani netusili, kdo hraje. Asi az na paty pokus se nam podarilo najit bar, kde jsme na velke obrazovce beze zvuku sledovaly, jak se pred nami rodi nas zlaty hokejovy sen. Co tretina, to pivo. Vitezny Svoboduv gol jsme pak slavily celou noc a nase nadseni nebralo konce. Ve viru veseli nam pak nejaky cernousek zatukal na rameno s tim, ze s nami potrebuje mluvit. “Asi nam chce poblahoprat k vitezstvi”, chechtaly jsme se s Sarkou a poslusne jej nasledovaly tmavou chodbou. Mily cernousek otevrel dvere zadniho vchodu, zazubil se na nas se svym “have a good night” – a dvere za nami zaklapnul. Venku bylo sychravo a drobne mrholilo. “Haseeeeeeeeeek”, zakricely jsme z poslednich sil do tmy a rozesmate se doklopytaly domu.

Byla to krasna opice. Rano me nebolela hlava, ale presto jsem trpela jako zvire. Tak moc jsem si tenkrat prala bejt na Staromaku…

http://www.youtube.com/watch?v=zT-phaYSCa8