Se slusnosti nejdal dojdes aneb V zajeti rozvasnenych Dominikancu

21. 06. 2009 8:16:45
Nevericne jsem trestila oci v pevnem sevreni rozcileneho domorodce a sledovala scenu a la Slunce, seno a par facek. Ono by snad na ty facky i doslo, kdyz...

Ted zpetne uz vim, ze vylet do Dominikanske republiky byl tenkrat celkem spis ulet. Vylet – ulet jsem si nadelila jako odmenu za ukonceni vysokoskolskeho studia. Rozhodla jsem se cestu spojit i se studiem spanelstiny, a tak jsem se zapsala na jazykove kursy v hlavnim meste, Santo Domingu.

Velmi rychle mi vsak doslo, ze vzhledem k pomerne vysoke negramotnosti Dominikanci mluvi spis takovou hatmatilkou pripominajici spanelstinu, na kterou jsem byla zvykla ze skoly. Ulet to byl taky predevsim proto, ze moje porcelanove bila pokozka a kstice propletena blondatymi meliry pusobila mezi obyvateli spanelskeho a africkeho puvodu spis jako pest na oko. A na tu pest vsichni mistni panove pokrikovali a piskali a syceli a hvizdali a vubec vydavali zvuky, jez by si zavdaly asi jenom s mamincinym rozparadenym papinakem, jenz se kazdou chvilku chysta odpalit svuj obsah na strop nasi kuchyne.

Diky tomu jejich syceni a piskani mi tedy ta zhruba sedmiminutova cesta do skoly pripadala jako vecnost, nehlede na to, ze poprve jsem stejne uplne ztratila. Jedna vec je, ze si o tomto mistnim zvyku prectete v turistickem pruvodci. Ze se takhle mistni samci dvori mistnim (a nejenom mistnim) samickam a ze to vlastne neni nic neobvykleho. Jenze neco jineho je to zazit na vlastni kuzi.

Mensi hacek byl jeste v tom, ze tech "nemistnich" samicek se po ulicich hlavniho mesta prochazelo opravdu poskrovnu. Vetsina navstevniku byla totiz schovana v turistickych rezortech, stranou od vseho toho deni. Mne osobne je spis blizsi teorie jakehosi cestovatele, podle nejz je “na lidi videt lip ze skarpy u silnice nez z okna hotelu.”

Neni nad to toulat ve meste po stopach Krystofa Kolumbuse, na ulici si koupit nejaky ten exoticky zbarveny dzus (abyste se po nem pak celkem neexoticky podelali) nebo si popovidat s mistnim strazmistrem a dozvedet se, ze jeho kamarad ma za manzelku Cesku (a je pry strasne krasna!). A treba se jenom tak posadit na lavicku (od skarpy jsem nakonec upustila) a pozorovat mistni domorodce... i kdyz ti spis pozorovali nas, nedomorodce. A na kazdem kroku nabizeli vsechno mozne... suvenyry, naramky, karnevalove masky, zapletani copanku, lesteni bot.... zpusobem podstatne otrlejsim, nez jsem zazila v jinych koutech sveta. Ze zacatku jsem je slusne odmitala, ale moje pouhe "dekuji, nechci" si prebirali jako signal ke konverzaci a nakonec mi par kousku prece jen skoncilo v tasce.

Jeden den se ve skole objevila nova studentka. Maria z New Yorku. Na prvni pohled takova ranarka, kterou si nechcete rozzlobit. Nakratko ostrihane havrani vlasy, na hlave panska cepka, oci plne certiku, nohy, co uz nejaky patek nevidely holici strojek. Na plazi si otevrela lahvace a z batohu vytahla Kunderu a jeho "Nesnesitelnou lehkost byti". Osobne jsem svou knizku po chvilce odlozila, protoze i na plazi nad nami kazdou chvilku krouzil nejaky ten domorodec s nejakym tim rucnikem nebo vetrnikem. Ja vim, ze pro spoustu z nich je to jedina cesta, jak si vydelat na chleba, ale prece jenom jsem zatouzila po chvilce klidu, a radeji jsem tedy predstirala, ze spim.

Nasledujici den jsme se s Marii zase motaly po hlavnim namesti a na doporuceni nasich ucitelek hledaly expresni autobus, ktery nas na plaz zaveze bez jedine zastavky. Velky, prevelky rozdil od toho mistniho, ktery stavi doslova na kazdem rohu. Autobusove zastavky vicemene v tehle zemi neexistuji, domorodci se postavi treba i na dalnici, na ridice mavnou a ten v plne rychlosti dupne na plyn. Jedna studentka byla svedkem toho, jak autobus srazil jedince prebihajiciho dalnici; misto volani zachranky pry ho stenajiciho a rozmlaceneho nalozili do toho autobusu a jeli dal. Tomu rikam poskytnuti prvni pomoci.

Take mi rychle doslo, ze na dve sedacky se vejdou tri, nekdy i ctyri pozadi, a nekdy jsem si nebyla uplne jista, zdali vubec sedim na tom svem. Neni divu, ze po techto zazitcich nas vidina expresniho autobusu nalezite lakala.

Nikde vsak nebyl k zahlednuti, a tak jsme po chvilce rezignovane mavnuly na jeden tech z mistnich, co zrovna projizdel kolem. Ale ejhle - v ten stejny moment se za nim vyritil i ten expresni! Nakrocily jsme tedy smerem k nemu. V tu chvili vsak z toho prvniho autobusu vyskocil takovy Sandokan a nez jsem stacila mrknout, popadl me za rameno - videl me prece prvni, takze pojedu s nim! Z expresniho busu se vsak hbite vyritil druhy Sandokan a zacal na toho prvniho z plnych plic hulakat, ze takhle teda ne, ze pry pojedeme s nim – a basta fidli! Nevericne jsem trestila oci v pevnem sevreni rozcileneho domorodce a sledovala scenu a la Slunce, seno a par facek. Moje slusna snaha a jasna signalizace, ze chci jet expresem, byla naprosto k nicemu. A pak pry, ze ze slusnosti nejdal dojdes.

Ono by snad na ty facky i doslo, kdyz vtom hadku prerusil ostry a razny hlas Marie. "JEDEME EXPRESEM", Marie nekompromisne zavelila smerem k tem dvema rozvasnenym kohoutum a naskocila do expresu. A ja samozrejme za ni. Kohoutum v mziku spadnul hrebinek, a ja jsem v jejim zavesu zustala do konce jejiho pobytu. Asi na nas byl trochu legracni pohled. Ona nekompromisne odhanela ty sycici papinaky a skokany z autobusu, ja jsem na ne obcas hazela malinko omluvne pohledy . Najednou nam cesta do skoly zase trvala tech sedm minut, nehlede na to, ze i obsah penezenky mizel podstatne pomaleji nez doposud.

A kde ze se Maria takhle otrkala? Po New Yorku pry jezdi zasadne na kole. Tedy klobouk dolu. Motat se v tom mravenisti musi byt dobry adrenalin. Mam jeste co dohanet.

Autor: Lenka Leon | neděle 21.6.2009 8:16 | karma článku: 18.71 | přečteno: 1859x

Další články blogera

Tato rubrika neobsahuje žádné články...

Další články z rubriky Osobní

Vlastimil Fürst

Dáš nám instrukce?

Ježíš poslal Petra a Jakuba a řekl jim: „Jděte a připravte nám beránka, abychom slavili velikonoční večeři.“ Oni mu řekli: „Kde chceš, abychom ji připravili?“ (Lukáš 22,8+9)

14.11.2018 v 21:31 | Karma článku: 10.38 | Přečteno: 109 | Diskuse

Laďka Sindlerova

Dobrodružství ze seznamky č.1

Byla jsem tou dobou už léta sama, můj muž si v nebi v pohodě hrával jeho milovaný volejbal, já pořád sama, Moje psí kamarádka Breda, ta moc řeči nenadělala, s ní to bylo o bobříku mlčení, takže si zkusím najít kamaráda.Rozhodnuto!

14.11.2018 v 18:15 | Karma článku: 19.92 | Přečteno: 675 | Diskuse

Karla Šimonovská - Slezáková

Jak jsem prvně operovala

Itálie, to je země plná nádherných míst, úžasných měst, výborného jídla a voňavé kávy. Je to zem vstřícných lidí, rodinné pohody, ale také velké nezaměstnanosti.

14.11.2018 v 15:57 | Karma článku: 26.15 | Přečteno: 1111 | Diskuse

Jana Mrázková

Když krachne přátelství....

Inu, stalo se, co jsme ani jedna nejspíš neočekávaly a ani si to nepřály. Od prosince loňského roku jsme měly s Alenou u Čedoku zabeštelovanou dovolenou letos říjnu na Kypru.

14.11.2018 v 15:06 | Karma článku: 17.40 | Přečteno: 639 | Diskuse

Laďka Sindlerova

Co tak na chvíli odskočit od litého boje v politické aréně

a dopřát si kousek lidských starostí, protože nejen politikou a starostmi pana premiéra s jeho dětmi živ je člověk.

14.11.2018 v 10:45 | Karma článku: 8.99 | Přečteno: 225 | Diskuse
Počet článků 60 Celková karma 0.00 Průměrná čtenost 3848
Jsem jednou z davu tech mnoha "Husakovych deti" co ma hlavu v oblacich, nohy v toulavych botach, a srdce v San Francisku. "One day if I do go to heaven, I'll look around and say: "It ain't bad, but it ain't San Francisco."

Najdete na iDNES.cz