Au-pair neni sluzka

Pred par dny jsem si se zajmem precetla blogy od Veroniky Schmidtove, ve kterych popisuje svoje prvni, a bohuzel neradostne, zazitky ze zivota au-pair Anglii. Sama jsem tuto praci delala jak v zemi Sherlocka Holmese, tak i ve Spojenych statech a zkusenosti mam dobre i spatne. Mela jsem tedy moznost porovnat uroven programu v obou zemich, o ktere se chci v mem blogu zminit. A take vsem tem radoby rozumbradum tvrdicim, ze au-pair je jen obycejna sluzka, vzkazat, ze nemaji pravdu.

Au-pair v Anglii patri k jednim z nejpopularnejsich programu, protoze je to jedna z nejednodussich cest jak se naucit anglicky. Jiste, ze dnes mohou mladi lide legalne pracovat v Britanii i na jinych pozicich, ale pokud clovek zrovna dvarkat neovlada jazyk, sance na ziskani jakekoli prace jsou samozrejme podstatne mensi.

Samozrejme, ze podle telefonatu s rodinou se neda zjistit, jaci vsichni doopravdy jsou. Na nekoho se stesti usmeje a chytne se u fajn rodiny a pobyt si hezky uzije. V opacnem pripade se vsak muze divka ocitnout v otresnych podminkach, ktere Veronika do detailu popisuje. Jiste, ze v takovem pripade muze divka pozadat agenturu o zmenu rodiny. Jenomze vzhledem k tomu, ze v Anglii si sluzby au-pair muze dovolit temer kazdy, divka se casto ocitne v jakemsi zacarovanem kruhu, aniz by to bylo jeji vinou.

Z vlastni zkusenosti vim (a nemyslim si, ze se za ty roky neco podstatneho zmenilo), ze agenturu zrovna dvakrat nezajima to, ze v nejake takove vykutalene rodine se divky meni jako na bezicim pasu. Zajima ji bohuzel pouze fakt, ze od rodiny dostane penize za zprostredkovani a tim to pro ni velmi casto konci. Ta ma maximalne stanovenou nejakou zkusebni lhutu, behem ktere se da vymena provest; po jejim vyprseni uz vsak uctuje za dalsi zprostredkovani. A i kdyz je dopredu domluveny pocet pracovnich hodin a povinnosti, ani zdaleka neznamena, ze je bude rodina dodrzovat. Ne kazdy tak diky tomuhle deravemu systemu obstoji.

I ja jsem dlouho sbirala odvahu, abych dala v praci vypoved a vypravila se do neznama. “Budes tam za sluzku”, vmetla mi do obliceje jedna kolegyne. Nikdy, nikdy jsem se u moji prvni rodiny necitila jako sluzka. Kazda veta pani domaci zacinala “Can you please...?”. Za vykonanou praci zase usmev a “Thank you”. Tolik caje s mlikem jsem nikdy v zivote nevypila, ale nemela jsem to srdce je odmitnout, kdyz mi ho casto prinesli primo pod nos.

Na starosti jsem mela predevsim vyzvedavani deti ze skolky a skoly a pripravu jejich veceri; luxovani, zehleni a utirani prachu nezabralo denne vic nez dve hodiny. Kooridnatorka z ceske agentury mi asi po dvou tydnech volala, aby se ujistila, ze je vse v poradku. Puvodne jsem se sice desila, ze rodina bydli v male vesnici, ale jak jsem rychle zjistila, i to melo sve nedocenitelne kouzlo. Siroko daleko nebyla zadna ceska duse, takze anglictina se mi rapidne zlepsovala kazdym dnem. Rodina se s hodne pratelila s mistnimi obyvateli a nejednou jsem byla pozvana na nejakou tu party, zatimco deti pohlidala jejich znama.

Angela, pani domu, vsak bohuzel ke konci roku ztratila praci, takze jsem se s nimi musela chte nechte rozloucit, protoze moje sluzby uz nadale nepotrebovali. Angela rozhodne nebyla typem panicek, ktere sedi doma, zatimco au-pair zabavuje jeji deti. A vite, ze jsme dodnes v kontatku? Jednou mi Angela psala, ze si na me se svou dcerou vzpomnely pri probirani starych hracek, kdyz objevily puzzle s krteckem, ktere jsem male Emily privezla.

Po tehle zkusenosti jsem se tedy znovu obratila na moji prazskou agenturu, ktera mi pres vanoce velmi rychle nasla novou rodinu. Na papire vse znelo slibne: rodina se sedmiletou holcickou, ktera byla do tri hodin ve skole. Lehke domaci prace, volne vikendy. Jenomze realita me velmi rychle dohnala. Rodice se po vecerech hadali po vzoru italske domacnosti, takze v dome musela nekolikrat zasahnout policie. Jednou se pani domu nejakym zpusobem rizla do ruky... nevim zdali umyslne, nicmene to vse za svedectvi tech nic nechapajicich sedmiletych oci, ktere za mnou vydesene a s placky prisly do pokoje.

Pan domaci se nakonec odstehoval, jenze pak jsem byla „na rane“ ja. Cele dny a vecery jsem nedobrovolne musela poslouchat vylevy priopile nezamestnane zenske. Ze zacatku mi ji snad bylo i trochu lito, ale kdyz me pak zacinala obvinovat z toho, ze se – svete div se! - zdam byt nespokojena, vedela jsem, ze tady psenka nepokvete. Ono toho bylo jeste mnohem vic a vsechno se to bohuzel odrazelo i na chovani male holcicky. Nastesti jsem se v te dobe seznamila s dalsi ceskou au-pair a jeji rodina se nabidla, ze u nich mohu nejaky cas zustat a hledat si neco jineho.

A to jsem take udelala. Jednoho sobotniho rana jsem si rychle nahazela veci do kufru, zatimco pani domaci na zahrade vesela pradlo. Potom jsem rychle sebehla dolu, polozila klice na stul a rekla ji, ze odchazim, ze chci byt zase spokojena. Nez stacila zareagovat, otocila jsem se a odesla. Chtela jsem vzit za kliku dveri a zavrit je, ale vzhledem k tomu, ze byly otevrene i dvere na zahradu, pruvan byl rychlejsi, takze nasledovalo neskutecne prasknuti... opravdu jsem to nemela v umyslu, ale tak nejak to k cele te situaci nakonec i patrilo.

Proc jsem to tenkrat nezabalila a nejela zpatky domu? Predevsim jsem po prvni zkusenosti vedela, ze existuji dobre rodiny. V Anglii se mi libilo. Take jsem si zaplatila jednu z cambridgskych zkousek; tenkrat se poplatek musel uhradit nekolik mesicu dopredu. Stal kolem nejkay 50-60 liber, coz byly temer dva tydny moji tehdejsi vyplaty. Pro me to byla velka motivace. A hlavne - ono je strasne jednoduche po prvnim neuspechu zamavat bilym sateckem a slozit zbrane. To umi kazdy.

Au-pairovani ve Statech byla s Anglii prochazka ruzovou zahradou. Predevsim diky mnohem lepe propracovanejsimu programu a podminkam, ktere se, narozdil od Anglie, musi dodrzovat. Jak? Kazdy mesic vam vola mistni kooridnatorka, aby se zeptala, jak se vam dari. Take organizuje pro divky ruzne aktivity, na ktere jsou casto zvany i rodiny. Ty take divkam prispivaji na vzdelavani a hradi jejich letenku pres ocean. Ja jsem mela na rodinu obrovske stesti. S sestitydennim miminkem jsem si spis pripadala jako nekde na dovolene. Uklizeni? Maximalne meho pokoje a koupelny. Volny cas? Vecery a vikendy. Oslava Silvestra? Naskakejte si na zahrade do virivky, my si s manzelem a mimcem zalezeme do loznice. Jestli me nekdo obcas vytocil, tak to byl jejich starnouci pes. V nestrezenem okamziku mi obcas vbehnul do pokoje a zautocil na muj kos se spinavym pradlem. Obyvak a kuchyn pak k moji hruze „zdobily“ moje svrsky, ktere jsem pak objevovala behem nekolika nasledujicich dnu. Nekdy je totiz pekne poschovaval.

Kdyz jsem do Statu poprve prijela, rodina bydlela ve Virginii a behem asi ctyr mesicu se mi podarilo procestovat hodne mist na vychodnim pobrezi. Na podzim jsme se pak spolecne stehovali do Kalifornie, takze jsem s nimi absolvovala cestu napric Amerikou, coz byl take krasny zazitek. Divoky zapad vcetne nadhernych parku a prirody mi vsak ucaroval nejvic.

Kdyz jsem se pak s nimi loucila, (stehovali se do jizni Kalifornie a ja uz tady mela rozdelanou skolu a spoustu pratel), snazila jsem se byt statecna, ale tak strasne to neslo. Malyho Alexe jsem malem umackala, jak jsem se s nim nechtela rozloucit; vedela jsem, ze se mi po nem bude priserne stejskat. “Rozhodla jsem se, ze chci mit jenom cesky au-pairky”, prohlasila jeho maminka. A taky svoje slovo dodrzela. Po me prisla Misa, pak Veronika, Marketa...

Jiste, ze i tady se stane, ze se au-pair nebo rodina neciti z nejakeho duvodu spokojena. Ale ani zdaleka zde nedochazi k tak velkemu handrkovani divek jako v Anglii. Vite, ze kdyz napriklad rodina zazada o au-pair, musi i ona splnovat urcite podminky? Koordinatorka ji osobne navstivi a zvazi, zdali je rodina schopna tyto podminky splnit. Rodina musi napriklad dolozit doporuceni od sveho zamestanvatele, od pratel; prilozit dopis, ve kterem do detailu popise vsechno mozne od deti, jejich aktivit a zajmu, vzdelani rodicu a podobne, k nemuz prilozi i nekolik fotografii. Co si vzpominam, z Anglie jsem tenkrat dostala jenom vyplneny dotaznik se zakladnimi udaji o rodine, tot vse.

Jsem rada, ze jsem si au-pairovani vyzkousela. I ty horsi zkusenosti mely totiz rozhodne neco do sebe. Clovek v sobe casto objevi veci, o kterych driv ani nevedel. Trochu se otriska a otuzi, nauci se postarat sam o sebe a zaroven se drzet pri zemi. Takze ne, nesouhlasim s nazorem, ze byt au-pair hned znamena byt sluzkou. Naopak je to nedocenitelna pruprava do zivota.

Na zaver jeste jeden maly postreh. Vsimla jsem si, ze au-pairky z jinych zemi se nijak zvlast extra nezaobyvaly timto “sluzkovskym” syndromem. Pritom jsme vsechny delaly stejnou praci za stejne penize. Staci si vsak precist reakce na Veroniccin blog a clovek se jen musi zeptat - proc ma nejeden mudrlant v ceskych luzich a hajich tendence stale nekoho neopravnene kritizovat a ponizovat? Ono je tak pohodlne zpochybnovavat ty, kteri – na rozdil od nich - maji tu odvahu sebrat se a vydat se do sveta na zkusenou.

Myslite, ze ta kolegyne, co mi pred odjezdem tak vehementne tvrdila, ze v Anglii budu za sluzku, nekdy praci au-pair okusila? Nebyla nikdy ani v Anglii, ale rozumu mela na rozdavani. A i kdyz jsem tenkrat byla treba jeste mlady telatko, tak jsem nesmirne rada, ze jsem ji neposlechla. Koneckoncu – i ty telatka uz maji ruzky a je jenom na nich, jak moc je v tom zivote pouziji.