Tanec s Indiany

Mexiko, to je zeme barev, sladkeho ovoce a drncavych autobusu. A take zeme Indianu, ktere jsem minuly mesic navstivila.

Samotna jizda autobusem je v Mexiku jeden velky zazitek. Zastavky jsou sice vyznacene, nicmene staci si jenom stoupnout nekam, kde je clovek alespon trochu viditelny, mavnout na prijizdejici autobus a naskocit. Zastavka se spanelsky rekne “parada” a je to vazne parada, pri niz si vsak rozhodne nelehnete na zada a uz vubec si neprectete knizku. Pasazeri totiz casto nastupuji (nebo spise naskakuji) a vystupuji (nebo spise vyskakuji) slunce-senovskym stylem “nezastavujeme, mame zpozdeni” a “kdo neskace neni Mexican”. Diky zastaralym autobusum a velke spouste der na silnich si spis pasazer pripada jako v traktoru, nikoli jako v prostredku mestske hromadne dopravy.

Nas vyletni autobus mel nastesti do toho "traktoroveho" hodne daleko. Trihodinova cesta do indianske vesnicky pobliz mesta Tepic utekla celkem rychle, pri niz nam nas pan pruvodce neunavne vypravel o zivote v Mexiku (o kterem mimochodem mluvil jako “moje” nikoli “nase” zeme), ale samozrejme nejvic o indianske rodine z kmene Huichol, za kterou jsme meli namireno. Tahle rodina zila puvodne s dalsimi daleko od civilizace v horach Sierra Madre ve stredozapadnim Mexiku, ale zhruba pred patnacti lety se rozhodla hory opustit a prestehovat se blize k civilizaci. Prisla s dvema prostymi cily: jeji clenove chteli, aby deti mohly chodit do skoly a dospeli pak zase do prace. Jak jsme se dozvedeli, zakladni skola byla s pomoci statu zrizena primo v jejich vesnici.Ti,kteri pokracuji dal ve studiu na stredni skole (a je jich stale poskrovnu), musi dochazet do nedalekeho mesta, ale casto se stavaji tercem ruznych posmevacku kvuli odlisnym zvykum ci obleceni.

Cestou jsme se zastavili u stanku s ovocem a dalsimi dobrutkami. Zakousla jsem se do toho nejsladsiho jablka, co jsem kdy mela. Cokolada je cokolada, ale tohle byla opravdu pochoutka vsech pochoutek.

V Mexiku zije zhruba 26 tisic Huicholu; tahle rozrostla rodina, nebo spise pribuzenstvo, mela kolem 130 lidi. Zivi se prevazne pestovanim kukurice a tabaku a take lovem divoke zvere. Huicholove maji svuj vlastni jazyk, ktery neni ani trochu podobny spanelstine. Nejvice se mi libilo slovicko “dekuji”. Spanelsky se rekne “gracias”. Huicholove reknou “pamparios”.

Zaujala me jedna mala Indianka, ktera si to kolem nas rozpustile spacirovala s vystrcenym briskem; nicmene kdyz jsem se k ni priblizila, prece jen trochu znejistela.

Zalibilo se mi v jejich venkovni kuchyni. Zadny zapach z pripaleneho masa nebo cibule. Pod jednou strechou na tech par metrech ctverecnich sedely tri zeny, tri generace. Ctyriadevadesatileta babicka, jeji dcera a vnucka. Zatimco nejstarsi zena sedela oprena o kamna a pohled upirala nekam do nepritomna, dcera s vnuckou se venovaly vysivani a tkani vselijakych pestrobarevnych naramku a privesku.

V hrnci na kamnech bylo peyote - kaktus, ktery je uz po staleti soucasti nabozenskych ritualu a je take casto pouzivan k leceni ruznych neduhu. Huicholove pouzivaji tento kaktus predevsim ke komunikaci s duchy svych predku. Pelote obsahuje psychoaktivni alkaloidy, ktere jak znamo ovlivnuji centralni nervovou soustavu a pripivaji ke zmene nalad, pocitu ci chovani, casto i halucinacim.

Huicholove, odeni v pestrobarevnych krojich, nas nejdrive privitali kratkym proslovem. Pote hlavni saman pristoupil ke kazdemu z navstevniku a krouzivymi pohyby s amuletem v ruce – tyckou opletenou vlaknem, ktera mela na konci pripevnena ptaci pera, “vyhanel” zle duchy, abychom pak vsichni mohli spolecne vstoupit do jejich chramu. Byl to zvlastni pocit. Na letistich kvuli me pri bezpecnostnich prohlidkach dost casto jeci detektory, i kdyz vsechno kovove vzdycky poctive odkladam stranou. Snad i mozna proto jsem cekala nejake to pipani, kdyz kolem me saman maval svym amuletem a zbavoval me vsech tech mych certiku a demonu.

Ritualy jsou nezbytnou soucasti zivota Huicholu, ve kterych, mimo jine, oslavuji Matku Prirodu, Ohen, a dalsi. Behem ritualu je vyzyvaji je, aby jim pomohli utuzit vztahy v rodinach a v neposledni rade pomoci se zachovanim rovnovahy vesmiru. “Ach, nejsme to prave my, ti civilizovani, co s tou rovnovahou obcas pekne mavame?”, pomyslela jsem si.

Po vstupu do jejich chramu nasledovalo nekolik pisnicek. Behem jedne z nich se k nam pridaly i Indianky a zacaly se nenucene vlnit do rytmu. Zadne slozite tanecni kreace, spise jenom takove lezerni pohupovani, sem tam nejake to kolecko a zase se trochu zhoupnout… Pan pruvodce me pobidl, abych se k Indiankam pridala. Asi vterinu jsem vahala; ozvalo se ve me totiz to nesmely devce z Vysociny, co se dodnes cervena, kdyz se na nej usmeje na ulici nejakej muzskej, ale to jsem rezolutne odehnala. Jak casto se mi naskytne takovahle jedinecna prilezitost? Pridala jsem se tedy k zenam v pestrobarevnych bluzach a suknich, a pri posledni pisnicce se k nam pripojily i ostatni damy… myslim, ze usmevy na nasich tvarich mluvily za vse.

Po ceremonii jsme potom mohli obdivovat vsechny ty rucne vyrobene privesky, obrazy, tuzky a vselijake dalsi suvenyry. Z tech vsech barev opravdu cloveka prechazel zrak. Pozorovala jsem letme a tak trochu nesmele pohledy Indianek. Vypadaly spokojene. Spokojene i bez elektriky a vody. Ze by se ta rovnovaha vesmiru prenasela i na tu jejich?

Pro tatku - postaka jsem koupila krasnou tuzku. Vzdycky mu z cest nejakou privezu, a kdyz roznasi po rajone postu, dedeckove a babicky s nimi podepisuji duchody a on mi o tom pak nadsene vypravi.

Pro sebe jsem si koupila modro-oranzovej naramek. I moje tenisky jsou dodnes trochu oranzovy. Jsou moji vzpominkou. Vzpominkou na tanec s Indiany. A kdo vi – treba uz priste nebudu na letisti rozeznivat detektory.

Nekolik fotografii...

http://picasaweb.google.com/LenkaLeon/TanecSIndiany