Pani profesorko, to bude omyl, ja byla na matiku vzdycky debil...

Pred par dny mne velmi zaujal blog Zuzany Cekalove nazvany „Kdybych poslechla soudruzku ucitelku“. I ja jsem se setkala s podobnou zkusenosti a i mne kazila vysvedceni dvojka z matematiky. S tou jsem svadela na zakladce i na stredni skole neskutecne boje. Kdyz jsem se pak nekolik let nato dala na studia ve Spojenych statech, zjistila jsem, ze ani tady me vzorecky neminou a vysokoskolsky titul se najednou zdal byt nekde daleko v nedohlednu.

Prvnich sest let na zakladni skole to jeste slo, jenze matikarka, ktera nas vyucovala v sedmicce a osmicce, si mezi nami nedokazala sjednat poradek, takze ve tride to neustale sumelo. Kdyz ji pak dosla trpelivsot (coz se, bohuzel, stavalo pomerne casto), praskla rukou do stolu s tim, ze kdyz jsme tak neukazneni, mame si vytahnout sesity a tady mate za trest pisemku. Samozrejme jsme nebyli pripraveni a vzhledem k tomu, ze jsem se hlasila na stredni skolu, nebylo mi fuk, jak bude vypadat moje vysvedceni, a tudiz jsem z toho vseho byla hodne vykolejena.

A co vic - behem pisemek nam vypravela mistni drby, jako by se nechumelilo – kdo s kym, kde s kym, zatimco my se zoufale potili nad rovnicemi nebo Pythagorovou vetou. A taky nam, kteri jsme se hlasili na stredni skolu, poskytovala dobre minene rady. „Ted mate jednicky a dvojky, ale na stredni skole pocitejte s trojkami a ctyrkami. Ale hlavne kdyz nepropadnete, staci byt tim prumerem a nejak to prolezete“. Smankote, a jak si ma tohle (uz tak hodne zmateny) pubertak vylozit? Byt prumerem? Cely zivot?

Na ekonomku jsem se nakonec dostala a muj boj s matikou pokracoval dal. Do tridy se rychlosti uraganu vritila dalsi hyperaktivni matikarka a zatimco my poslusne vstavali, ona uz na nas mavala rukou, at si zase sedneme. Pak se vrhla k tabuli, kterou mela v cuku letu popsanou. Ani jsme to vsechno nestihli poradne opsat, natoz pak pochopit, a mila pani ucitelka uz tabuli zase mazala a popisovala stylem sinus-kosinus-elipsa-hyperbola-parabola... a pravdepodobnost, ze to vsechno pochopim? Nulova. Nez jsme se nadali, vybihala uz zase z tridy v sukni umazane od kridy, jen se za ni prasilo. Ne nadarmo se jmenovala Liskova.

Ve ctvrtaku jsme se samozrejme pripravovali na maturity, ale mne uz proste nejak dosla trpelivost s matematikou, takze se ze me stal rebel. Coz o to, nejaky ten vzorecek jsem si jeste dokazala zapamatovat, ale stejne se mi vzdycky nejak nesikovne podarilo „odbocit“, takze kdyz uz jsem vedela, ze jsem zase ve slepe ulicce, postup uz jsem si proste vymyslela a delala strasny cary mary, jenom aby na tom papire neco bylo. Vysledek jsem pak jeste dvakrat podtrhla – neco jako v tom smyslu – tak, pani ucitelko, ja jsem si hlavu nalamala az az, ted si ji lamejte zase pro zmenu vy.

Kdyz jsem pak par let nato zacala studovat ve Statech, v ramci povinneho vseobecneho vzdelani jsem se chte nechte musela zapsat i na tu matematiku. Vybrala jsem si statistiku. Vzhledem k tomu, ze jsem studovala humanitni obor, stacil k nemu jenom jeden semestr matematiky.

Kdyz jsem otevrela tu tlustou bichli a spatrila vzorecky, co se roztahovaly pres celou stranku, polilo me horko. Ale nezbyvalo nic jineho, nez se k nim statecne postavit celem a vyhrnout rukavy do dalsiho boje. Kdyz se do tridy vritila nase profesorka, nacisto mi pripominela tu moji predeslou ze stredni skoly. Jenomze na rozdil od ni se tahle kazdou chvilku zastavovala a ptala se nas, zdali je nam vse jasne. Navic vsechny i ty nejkrivejsi krivky umela vysvetlit tak, ze i ja – svete div se – jsem to chapala. Zhruba kazdy druhy tyden jsme meli malou pisemku, takze nas tak donutila, abychom byli pripraveni na tu pololetni a zaverecnou; vzhledem k mnozstvi probrane latky jsem si za tyhle kvizy byla nakonec vdecna.

Kdyz mi pak pani profesorka podala prvni opravenou pisemku, tak povida: „Lenko, jdi k tabuli a vysvetli tride ten druhy priklad.“ Krve by se ve me nedorezal a jenom se mi chtelo zatahat ji za rukav a zamumlat neco ve smyslu „pani profesorko, to bude omyl, ja byla na matiku vzdycky strasnej debil“, ale ta uz podavala pisemku dalsimu spoluzakovi. Prislo mi to nesmirne absurdni, ze ja, zaryty nepritel cisel, tady mam ted tride vysvetlovat, jak jsem se dopracovala k onomu vysledku.

Ano, ted slysim hlasy volajici, ze matematika je v Americe prece o neco jednodussi, ale to plati spis o zakladnich a strednich skolach. V Cechach se treba zaci nauci vic, ale na druhou stranu si nemyslim, ze vic vzdycky znamena lepsi nebo kvalitnejsi. Stastni ti, kterym tenhle predmet jde. Ale nestatstni ti, kterym vzhledem k teto narocnosti jenom kazi vysvedceni stejne jako sance na prijeti na stredni ci vysoke skoly.

Pred zaverecenou zkouskou jsme se spoluzakem sedeli venku a spekulovali o tom, co nas asi tak ceka a nemine. „Zatim mam podle dosavadnich vysledku vsech pisemek nejakych 91%, takze i kdyz se mi zaverecna zkouska dvakrat nepodari, budu mit dvojku a to neni takova tragedie“, povidam mu. „Nooooo, to mas jen tak tak.... ale mohlo by se ti to podarit“, zareagoval spoluzak.

Vite, ze jsem si ve ten okamzik vzpomnela na tu pani ucitelku ze zakladky, co nam tvrdila, ze byt prumernym clovekem je vlastne v poradku? V tu chvili mi totiz ten jeji hloupy vyrok pripadal asi jako cervena barva pro rozzureneho byka. Svuj boj s cisly jsem nakonec vyhrala. A tak mam skoro pocit, ze mozna z toho ani nemusel byl cela leta takovy boj... kdyby obcas ty moje pani ucitelky zvedly oci od tabule a misto tech dobre minenych rad se nas zeptaly tu jednoduchou a kouzelnou vetu: „Rozumite tomu?“