Nase multi kulti kancelar

"Deti cerne, zlute, bile, kazde v jinem svetadile". Zpivali jsme si zvesela na zakladni skole v hudebce. Nase kancelar je pestrobarevna a sklada se hned z nekolika svetadilu. Jak si tam pod jednou strechou zijeme?

Vetsina obyvatel naseho sedmeho patra je z Indie. Strasne moc mi chutna to jejich jidlo. I ta mdla zelenina ma najednou smrnc, diky tomu vsemu koreni a dalsim exotickym ingrediencim. Indove si radi nosi obedy do prace, kde si je ohrivaji v mikrovlnkach. Nase kuchynka je spis takovy otevreny prostor s nekolika stoly a kuchynskou linkou uprostred toho naseho patra. Ted si predstavte, jak to vypada, kdyz si par techto kolegu prinese obed a zacne si ho v poledne ohrivat. Kdyz se vsechny ty vypary smisi dohromady, kancelari se line silne aroma namichane z kari, koriandru, kalijiri, anardany, tamarindu a dalsi spousty koreni, na ktere je kratky i muj slovnik. Nepomuze ani otevrene okno, ani - jak by rekla moje kamaradka - svecena voda. Na kari a dalsi speciality me na cas prechazi chut.

V odpolednich hodinach se pak tito kolegove radi shlukuji v te nasi radobykuchynce. V ruce drzi hrnky se zelenym cajem a zapalene spekuluji o vsem moznem. Nevim proc, ale postavaji nejradeji u drezu. Na svacinu jsem si prinesla nejake to ovoce a rada bych si ho oplachla, nez se do nej zakousnu. Slusne tedy spitnu "s dovolenim", nechci rusit tuhle odpoledni cajovou siestu. Jenze k memu prekvapeni to moje spitnuti pusobi spis jako "ksaaaaaa" na hejno holubu na Trafalgarskem namesti. Kolegove se rozleti vsemi smery, tak rychle a tak hbite, ze nestacim ani mrknout. Nevim, proc se me tak vylekali a vrta mi to hlavou. Stejne tak mi dodnes vrta hlavou, proc jeden z nich jednou strkal do mikrovlnky misto jidla rucnik. 

Take mame v te nasi multi kulti kancelari par Rusek. Taky si myslely, ze jsem z Ruska. Nejsem. Misto "helou" rikaji "chelou". I ony maji rady caj, ale ten si radeji vypiji v klidu sve kancelare. Vetsinou cekaji, ze je pozdravim ja. Chelou. Chau are you? Jedna Ruska se mnou chodi do skoly a pan profesor nas (a ostatni studenty z Evropy) duverne oslovuje "evropska mafie". Verte, ze kazdy hned zareaguje, kdyz je rec o mafianech!

Potom tam mame takovou velmi decentni damu stredniho veku, ktere v zilach koluje latinsko-americka krev. Az mi bude tolik co ji, take bych chtela tak smrncovne vypadat. Moc rada cestuje, ale uz dlouho nikde nebyla. Tak dlouho jsem do ni hucela, az oprasila svoje toulavy boty a vydala se do Karibiku. Jeste ted se usmiva. A taky strasne nahlas kejcha. Do toho svyho "Hepciiiiiii" (anglicky "A-choooooo") se vzdycky tak s vervou a hned nekolikrat opre, ze se potom ze vsech stran a koutu ozyva od kolegu a kolegyn "bless you", tedy neco jako "pozdrav pan Buh", a to si pak clovek na chvilku pripada jako v nebi a ne v praci. Take tam mame dva cernousky, ale s temi jsem do kontaktu zatim moc neprisla. Jeden z nich ma dredy a siroky usmev, ze si vzdycky vzpomenu na dovolenou na Jamajce a dostanu chut na rum.

Asi nejvic se v praci bavim s jednou Vietnamkou. Vyrostla ve Francii, v deseti letech se pristehovala do Ameriky. Za muze ma Japonce, a doma maji nemeckeho ovcaka. Je takova vesela a upovidana, tuze upovidana. Jednou rano jsme se sesly u umyvadel na zachode. Line jsme se protahovaly pred zrcadlem, kdyz vtom mistnosti otrasla kanonada jako v Sarajevu. Nikdy jsem nevedela, ze nas zachod ma tak skvelou akustiku. Ze by nejaka nestastnice, ktera proste takhle po ranu neudrzela ty brisni plyny pod kontrolou? Nevim, nevim. Spis mi prijde, ze jen chtela trochu soukromi pri tom kralovani. Podarilo se ji to. Na jednu stranu se ji nedivim. Zachody jsou od sebe oddeleny jenom stenou, takovou kukani, ktera nedosahuje ani na zem ani na strop, takze o soukromi tu nemuze byt ani rec. S Vietnamkou jsme na sebe vydesene vykulily oci a vybehly z toho valecneho pole jak rizene strely. A bezely jsme chodbou smerem ke kuchynce jen se za nami prasilo. Kdyz jsme dobehly, mohly jsme se konecne zase nadechnout a propuknout v huronsky smich. A verim tomu, ze ta pani se taky urcite chechtala, jak se ji podarilo nas jednoduse a rafinovane zbavit.

Libi se mi tahle role pozorovatele. Vetsinou se totiz stejne dorozumivame jakousi univerzalni reci. A hlavne mi ted doslo, proc prede mnou nekteri ti kolegove tak prchaji. Oni jsou vlastne take pozorovatele. A ja jsem v jejich ocich ta blondyna z "Cukoslavie", co obcas vztekle boucha do automatu s cokoladou. V ocich pana profesora jsem zase mafianka. Co se o sobe clovek nedozvi.

Deti cerne, zlute, bile...