"Ten,
co se mi libi, me jako na potvoru nechce. A ten co se nelibi mne, tak ten me uhani
ostosest", povzdychla si moje kamaradka, kdyz jsme se bavily o randeni.
Murphyho zakon nikdy nezklame.
“Ale nevzdychej prece, vzdyt je to jasny jako facka”, odpovedela jsem ji. Pan Murphy uz totiz tehle zahade davno prisel na vrub, neni treba si dal lamat hlavu. Zkratka a dobre: "Ti, co jsou fajn, jsou uz davno zadani. A ti, co jsou nezadani? Existuje urcite dobry duvod, proc nikoho nemaji."
Jednou jsem se stehovala z mesta A do mesta B. Citila jsem, ze je cas na zmenu, ze je cas zacit novy zivot. Presne tyden pred odjezdem jsem potkala JEHO a strasne jsme se do sebe zamilovali. Jeden z nas nacal vetu, druhy ji dokoncil. Kdykoli jsem zapnula radio, zacal hrat (a moje usi a dusi terorizovat) dojak od Roxette. “I don’t know where you’re going, and I don’t know why, but listen to your heart before you tell him good-bye.” Taky jsem nevedela kam jdu a nevedela proc, ale mela jsem snad vybalit medvidky z krabic a poslechnout svoje srdce? Louceni na letisti pripominalo scenu s Hrisnyho tance. "Cim vic jste do nekoho zamilovan, tim dal je vase milovana osoba."
Od te doby, co jsem se jakz takz smirila s tim, ze Murphyho zakon je vicemene jediny zakon (krome tech fyzickych), na ktery se mohu temer vzdy a vsude spolehnout, se mi zije podstatne lip. I kdyz samozrejme jsou chvilky, kdy me tahle zivotni murphologie neuprosne srazi na lopatky.
"V momente, kdy vam na kline blazene usne kocka, zacne se vam strasne chtit na zachod." Kdyz uz jsem u tech zvirat. Jeden den jsem se vracela na parkovisti k moji Mazde. Letel nad ni nejaky holub ci racek a stejne jako tem, co usinaji kocky v kline, se mu zachtelo na zachod. Kdyby tedy to moje auto trefil alespon na kapotu. Ale kde myslite, ze to hovno (odpustte mi dnes muj mene vybrany slovnik) pristalo? Primo na okno mych dveri. Musel to byt vskutku zrucny operenec, kdyz se za letu dokazal ze strany takhle precizne trefit.
Na lyzich sjedu svah bez jedineho padu, jezdim prece opatrne. Ale kdyz se na vrcholku kopce snazim slezt z vleku, skobrtnu o lyzi moji kamaradky a dva dny nato pak chodim, jako kdybych prave porodila sloni dvojcata se zamotanyma chobutkama.
Tuhle jsem zase vybehla z bytu. Chyta me toulava, a tak jsem se chtela poohlidnout po turistickem pruvodci po Italii. Kolem krku jsem si omotala takovy rozpustily satek a la hippie, co jsem si den pred tim koupila. Satek hezky ladil s mym trickem. “Slusi mi, mam z nej radost”, pousmala jsem se. Slusi mi i bez moji podprsenky, bez niz jsem tak zbrkle vybehla. Toho jsem si samozrejme vsimla az kdyz jsem se v prodejne knih shybala pro toho turistickeho pruvodce. Mamma mia!
Ze pry ranni ptace dal doskace. Ale kdepak, jenom trpi nespavosti nebo se proste bezduvodne probudi. I kdyz jsem si jedno rano chtela o pul hodiny prispat, vzbudila jsem se driv a bez budiku, coz se stava zhruba se stejnou frekvenci, s jakou muzete spatrit Halleyovu kometu. Mela jsem nutkani se tedy jenom valet pod perinou, ale nakonec jsem vstala. Snazim se trochu zkultivovat muj ranni oblicej. Linka na oci, rasenka….. he, he, he, hepciiiiiiiiii! Z fleku bych mohla bych jit hrat hlavni roli do Drakuly.
Specham. Na semaforu sviti cervena. Sbiham dolu po schodech, kdyz se dvere vlaku zavrou a ten mi ujizdi pred ocima. O pet minut driv! (Jak to, ze vlak z prace domu ma vzdycky zpozdeni???) Cekam na dalsi, ma prijet za patnact minut. Hlas z amplionu nam oznamuje, ze vlak ma pulhodinovy zpozdeni. Tu pulhodinu, co jsem se mohla valet v ty moji vyhraty posteli.
Usmivejte se. Zitra bude hur :)
