O bohemskem namornikovi Evzenovi; o postakovi, co krome psanicek roznasi
kocourky; o neodolatenem udrzbari bazenu; a v neposledni rade i o gynekologovi, ktery obcas
rika “ruce vzhuru”.
Pool boy...
“Vcera jsem delal operaci mozku. Krevni srazenina. Podarilo se mi ji uspesne odstranit.” Zaslechla jsem tuhle v metru rozhovor dvou zapalenych lekaru. Na chvilku jsem si je pomyslne postavila na pedestal a ze spodu k nim se zatajenym dechem vzhlizela s obdivem culikate skolacky. Zkratka a dobre se nesetkavam s takovymi mistry kazdy den. Tihle dva nenapadni chlapici si rano daji kafe, pak vezmou to jejich nablyskane nadobicko a kutaji diru v neci lebce. Takhle mit neci mozek skoro jako na dlani. Klobouk dolu.
Skok z operacniho salu rovnou na breh Pacifiku za jednim namornikem. Jeho jmeno k tomu jeho zivotnimu stylu nesmirne pasuje. Evzen. Co vas napadne jako rymovacka? No samozrejme. Evzen – lovec zen. Evzen do Ameriky emigroval v osmasedesatym. More mu ucarovalo natolik, ze si Evzen poridil svou vlastni lod, ktera se mu stala jeho domovem. Vecer ho uspava pohupovani studenych vln, rano ho zase budi hlasite “stekani” tulenu, ktere se rozleha jako ozvena po cele zatoce. Z te jeho svobody a nezavislosti se mi mota hlava jako po divokym flamu. Evzen nas jednou vzal na vylet. Pozorovali jsme ohnivy zapad slunce nad Pacifikem a pri tom srkali horky caj s rumem. I Pepkovi Namornikovi by mozna spadla ta jeho fajfka na zem, kdyby to vsechno videl na vlastni oci.
Evzen by mohl konkurovat modelum a modelkam v reklame na samoopalovaci kremy nebo solaria. Akorat ze ta jeho bronzova pokozka je opravdova. A i kdyz uz ma prece jen nejaky ten krizek, diky jeho usmevu od ucha k uchu (kam se hrabe Lucie Bila) a certikum v ocich porad zustava tim lovcem zen.
Jenze… ona i ta naoko obycejna zamestnani maji neco do sebe. Nemusite byt neurochirurg nebo namornik. Muj tatka je postak. Roznasi noviny, dopisy a rekomanda a doma jeste pak zamestnava maminku se zakladanim letaku. Jenze taky roznasi duchody, a babicky a dedeckove jej vzdycky netrpelive vyhlizi, casto i s nejakou tou babovkou nebo rovnou s teplym obedem. Ale vezmete si, ze treba takhle v jeden den donese duchody trem, ctyrem lidem!
Na oplatku jim zase treba prinese z obchodu cerstvy chleba. A taky se vsude pta, jestli nekdo nechce kotata ci stenata, protoze posledni dobou se u nas s nimi roztrhl pytel. Posledni kocourek, ktereho udal, pry dela spolecnost jednomu stonajicimu panovi. Pres den mu prede do ucha a pani se o oba stara s neskonalou peci. Chirurgove tahaji krevni srazeniny, postak zase rozdava kocourky, co blahodarne leci svym rachoticim kolovratkem.
A co potom takovy udrzbar bazenu? Znate ho hlavne z americkych filmu a serialu. Dochazi pravidelne jednou, dvakrat tyden cistit bazeny. Znudene damy v domacnosti si s nimi zacinaji milostne afery. Vetsinou jsou to opaleni a horkokrevni jizane kolem tricitky, s vypracovanymi tely a svudnymi pohledy. Kdyz cisti bazen, nenapadne vystrci svoje pulky, taky dokonale vypracovane. Jejich bile natelniky odhaluji ty naolejovane a nabusene bicepsy a tricepsy. Sen kazde zoufale manzelky. Ty je lacne pozoruji zpoza zaluzii a rikaji jim hrave “pool boys”.
Take mame v nasi budove bazen a jednoho toho “bazenoveho chlapce”. Tedy alespon ja mu tak rikam. Necisti vsak bazen pravidelne, ale ja mu to rada pripominam. Stoupnu si na balkon a zavolam na nej do prizemi. “Heeeeeeeeey, pool boy! To je zase spousta listi v bazenu. Uz je nacase, abys ho vycistil.” A pool boy se vzteka a prska jako divoka kocka a syci jako mamincin papinak a kdyby mel neco po ruce, mozna by to i po me hodil. “A az budes ten bazen cistit, nezapomen si vzit ty plavky s leopardim vzorem, co jsme ti se sousedkou daly k vanocum, at se taky trochu opalis”, jeste na nej kriknu zatimco rychle vbiham do bytu a zabuchuji za sebou dvere.
Ve skutecnosti jsme mu vsak zadne plavky nedaly. Ani to neni horkokrevny jizan s vypracovanym torzem. Je mu tak kolem petapadesati. Chodi v bilym vytahanym tricku, osoupanych dzinach, na ocich ma tlusty zamlzeny masarky, vlasy rozevlaty jako Steve Tyler z Aerosmith a chybi mu predni zub. A jeho zivot “bazenoveho chlapce” se mu nesmirne zamlouva (to prskani a syceni samozrejme jenom predstira).
Muj gyndak byl udajne puvodnim povolanim policajt. Mozna uz ho nebavilo mrznout v aute s blikajicim majackem a honit zloduchy. Mozna ma radeji novorozenata, kterym ted pomaha na svet. Mozna je jako Doctor House, jehoz hlaska (z tech tisicu dalsich) mi uvizla v hlave a sama ji mam nekdy sto chuti pouzit: “Lidi mi nevadi – dokud jim nenarostou zuby”.
A kdyz se mu jooo zasteskne po jeho puvodnim povolani, muze aslepon pacientkam pri preventivnich prohlidkach (tech partii nahoru od pasu) rict: “ruce vzhuru”. Protoze vi, ze ony ho, narozdil od tech zloduchu, bez caviku poslechnou.
