Uz jsem si zvykla, ze tisice kilometru
od rodne hroudy potkavam obcas krajany na ulici nebo v obchode. Nekdy clovek
vazne neveri vlastnim ocim a predevsim usim.... a ze jsou ta setkani s
nasincem casto kuriozni!
Na uvod spise o mile nahode. Kdyz jsem poprve prijela do Anglie, neznala jsem tam zadne Cechy, ale po nekolika mesicich jsem se ve skole seznamila s Ilonou. Zjistily jsme, ze bydlime ve stejnem meste, a tak jsme jely zpet stejnym vlakem. Myslela jsem, ze se na nadrazi rozloucime a kazda pujdeme jinym smerem, ale misto toho jsme zjistily, ze mame spolecnou trasu. Kdyz mi konecne Ilona ukazala dum, kde bydlela, ja ji zase ukazala ten nas... delilo je asi tak padesat metru. Za tu dobu jsme se hodne skamaradily, stravily jsme spolecnou dovolenou v Italii a pak se rozhodly vyzkouset stesti i ve Spojenych statech.
Tentokrat jsme uz takove stesti nemely - ona zakotvila u rodiny na vychodnim pobrezi, zatimco me osud zaval do San Franciska. Ilona se vsak po nekolika letech seznamila s jednim muzskym. Hadejte odkud? Ze San Franciska. Jezdil na vychodni pobrezi za svymi rodici. Ach, jak jsem jejich nove lasce tehda zehnala! Netrvalo dlouho a mila Ilona se prestehovala za svym milym. Sice ted od sebe bydlime trochu dal, nez tech padesat metru, ale znovu se muzeme vidat jako za starych (dobrych) casu.
Dalsi pribeh je z tech kurioznejsich. Moje kamaradka jednoho dne prochazela uzkou ulickou v nejakem obchode a pri tom nechtene zavadila ramenem o nejakeho zakaznika, ktery tam postaval se skupinkou dalsich lidi. Slusne se mu omluvila a pokracovala v chuzi dal, kdyz vtom zaslechla pomerne nelichotivou poznamku smerovanou na jeji adresu. Mela bych podotknout, ze matka priroda ji nadelila pomerne bujne poprsi, a to ocividne neuniklo jednomu z postavajicich. Pronesl tedy neco ve smyslu, ze "no bodejt aby se o kamarada neotrela, s takovym dekoltem se da prece jen tezko vyhnout svemu okoli."
Jenze nemohl tusit, ze moje kamaradka te jeho nejapne poznamce bude rozumet. Ono se to lehce pomlouva, kdyz si myslite, ze takhle daleko od domova vam nikdo nerozumi :) Kamaradka se otocila a velmi diplomaticky a saramantne (avsak s velkou davkou sarkasmu) se onomu rozumbradovi hezky cesky omluvila, ze ona opravdu nerada, ale skupince nekolika lidi v uzke ulicce se zkratka a dobre vyhyba jen velmi tezko. Nehlede na to, ze je slusnosti za takovych okolnosti udelat trochu mista, aby i ostatni zakaznici mohli mezi temi regaly bez problemu projit. Milemu rozumbradovi zrudly snad i palce na nohou a nezmohl se ani na na slovo ci skodoliby usklebek. Kamaradka se mezitim vitezoslavne otocila na kramfleku a dal pokracovala ve sve chuzi.
Jednou mi zase moje kamaradka Lenka vypravela, jak byla pred par lety na Havaji s jeji dalsi kamaradkou Lenkou (tenkrat jsme se tu nejak my Lenky premnozily). Jednoho dne se vydaly do nejakeho parku, kdyz vtom spatrily dva urostle a pohledne mladence, kteri si to stradovali smerem k nim. "Juuuuu, podivej, jak jsou krasne opaleni.... a jaky maji krasne vypracovany svaly, juuuuuu. A zadny pivni mozoly, ale krasny plochy briska", zacaly se Lenky rozplyvat na cele kolo. Urcite by pokracovaly dal a kdo vi, o jakych dalsich partiich by se zacaly bavit, protoze vypracovana ramena a plocha briska uz okomentovaly, kdyz je z jejich uvah vyrusily hlasy onech mladencu. "Dobry den". Nezbyva jen dodat - co dobry den?... Krasny den!
Krajany tu clovek potka i na mistech odlehlejsich a v situacich mene obvyklych. Moji znami vyletovali po narodnich parcich divokeho jihozapadu; jednim z nich byl Zion. Rozhodli se vydat na ponekud narocnejsi vyslap. Chvilkami sli jenom po takovem okraji skaly a pridrzovali se oceloveho lana. Vychutnavali si okolni prirodu, nasavali cerstvy vzduch a pochvalovali si, jaky je to krasny klidek bez tech vsech turistu. Az nekde v puli cesty narazili na dvojici, ktera se uz ale vracela zpet dolu. "No tepic, jak tohle ted vyresime?", prohlasil Jirka. "Ale nebojte se, to zvladneme, pridrzte se a my vas nejak prelezeme", dostalo se mu pohotove odpovedi v cestine. Tak mi reknete - jaka je pravdepodobnost, ze na druhem konci zemekoule spatrite ctyri Cechy, jak se tam houpaji na ocelovych lanech?
Nedavno se k nam do budovy pristehoval nejaky Pokorny. Vsimla jsem si jeho jmena na jeho postovni schrance. Konecne jsem ho po nejake dobe potkala venku a dali jsme se do reci. Jeho maminka do Statu emigrovala, kdyz mu byly asi dva roky. Nakonec jsme prisli na to, ze ji taky znam. Jednou jsem stala v obchode u pokladny a bavila se s kamaradkou na telefonu. Pani prodavacka muj hovor slysela a misto ocekavaneho "hello, how are you" me prekvapila svym "dobry den".
Jednu z prvnich Cesek, ktere jsem zde potkala, pracovala v jedne mistni restauraci. Jake bylo nase prekvapeni, kdyz jsme zjistily, ze jsme se narodily ve stejne porodnici! Par let nato jsem se seznamila s jednim studentem - a co myslite? Taky ze stejne porodnice jako ja! Tak si rikam - jestli oni ti pani doktori v te nasi nemocnici hned po prestrihnuti pupecni snury nenazouvali tenkrat tem novorozenatum toulavy boticky...? A mozna jim i naseptavali do usi neco v tom smyslu "bacha na ostry jazycek a mluveni nahlas, nekdy je to vskutku pekny trapas..."
A nekdy taky ne, dodavam ja. Asi jdu omrknout letenky na Havaj.
