Ale ja nejsem Ruska!

19. 08. 2008 7:54:19
Uz jsem si za ta leta toulani svetem zvykla, ze se me lide ptaji odkud jsem. Kdyz se vsak obcas nekdo snazi hadat Rusko, je to jako kdyby me nekdo dloubnul pod zebra. Svedka nebo Nemka? Muze byt. Jenom ze me, prosim vas, nedelejte Natasu.

Srpnovou okupaci jsem nezazila, ale vyrostla jsem v dobe nesouci se v duchu sloganu “Sovetsky svaz – mirova hraz”. Jako dite skolou povinne jsem se leta ucila rustinu. “V pandedelnik na abed mjaso padaril nam ded”. Jednou jsme se misto matiky koukali na televizni prenos z pohrbu Brezneva, podruhe z pohrbu Andropovova, potreti zase Cernenka.

Strasne jsem prozivala porazky nasich hokejistu sovetskou sbornou. Bracha se me snazil vyprovokovat plakatem Vladimira Fetisova, ktery toho casu patril mezi nejlepsi hrace. Plakat si vylepil nad posteli v nasem spolecnem pokojiku. Jednoho dne jsme se kvuli necemu pohadali a ja jsem v amoku vyskocila na jeho postel a ten plakat vitezoslavne strhla pred jeho ocima. Bracha me sice pak zmlatil, nicmene vitezkou jsem tenkrat byla jednoznacne ja.

Za ta leta toulani se svetem jsem potkala spoustu ruznych narodnosti. Bydlim v jednom z nejvetsich mult-kulti mest v Americe. Mam kamarady a kamaradky ze vsech koutu sveta. Cenim si a chranim si tenhle uzasny mix ruznych kultur, zvyku a nazoru, asi jako posledni Studentskou pecet, co mam od vanoc schovanou v lednicce.

Potkala jsem zde i par ruskych lidi. A i kdyz se snazim vsechny narodnosti brat stejnym meritkem, presto tam nekde uvnitr cas od casu pocitim jakysi odstup; jakousi zaklopku. Chovam se k nim jako ke kazdemu jinemu. Jenze kdyz pak prijde rec na to, ze si jeste trochu pamatuju rustinu, hadejte, ktera prvni slovicka ze me vypadnou? “Rrrrruskyj saldat”. Spolecne se tomu zasmejeme. Ale jen ja vim, ze to neni to jenom srandicka, ze to neni jenom hlaska z meho oblibeneho Kolji...

Snazte se neco vysvetlit pani u pokladny, ktera se vas ze slusnosti prave zeptala, jestli nejste z Ruska. Mam ji delat prednasku o tom, jak nasi malou zem dvacet let okupovali rusti vojaci, kdyz za mnou stoji fronta hladovych lidi?

Jeste mnohem zajimavejsi otazky jsem dostavala v Anglii. “Mate doma televizi?”. Anebo “Ma Ceska republika more?”. Clovek by si rekl, ze v Evrope budou lide prece jenom o trochu vic v obraze.

Pred nekolika lety jsem se zde v ramci studia zapsala na historii Spojenych statu dvacateho stoleti. Meli jsme bajecneho pana profesora a snad proto, ze vedel, ze jsem z Cech, neopomnel kratce zminit sovetskou okupaci Ceskoslovenska v roce 1968. Po prednasce za mnou potom prisla jedna pani a skoro omluvnym tonem se mi sverila, ze o zadne okupaci nevedela. Jak by take mohla? Ceskoslovensko pro ni bylo jednou z tech nekolika satelitnich zemi, ktera byla soucasti tzv. “evil empire”. Mela za to, ze jsme vsichni do jednoho rudi.

I dodnes si casto vzpomenu na pana ucitele dejepisu, ktereho jsme meli na zakladni skole. Trochu mi vrtalo hlavou, proc nas neuci nic o povalecnem Ceskoslovensku, veleuspesnych petiletkach a lepsich zitrcich. Vypisky z knizky jsme si museli delat sami, to asi kdyby prisel prisel soudruh inspektor. Byli jsme mladata, se kterymi puberta zacinala triskat o zem a vic nez dejiny nas zajimalo par stranek knizky biologie s anatomii muzskych a zenskych tel.

Pan ucitel s nami opakoval historicke mezniky ceske historie. Jenom diky nemu si dodnes pamatuji, kdy byl postaven Karluv most nebo kdy byl upalen Mistr Jan Hus. Diky nemu jsem se take poprve dozvedela pravdu o ruskych vojacich. Dodnes smekam pred jeho odvahou, kdy se nebal predstoupit pred tridu pubertaku a vypravet o historii zcela jinak, nez co bylo psano v nasich ucebnicich. Asi poprve jsem tenkrat slysela slovo “okupace”, pominu-li tu nemeckou v letech ctyricatych. Poprve jsem se dozvedela, ze v roce 1945 Ceskoslovensko neosvobodila jenom ruska armada, ale i americka. Pane uciteli Ptacku z Ledce nad Sazavou – dekuji Vam.

Je to zvlastni, ale dodnes si zive pamatuji tu neskonalou radost, z toho, kdyz jsem tenkrat strhla ten plakat Fetisova. Jak jsem si triumfalne zarvala z plnych plic na cely kolo. Jeste ted slysim ten trhajici se papir. Ani jeho cervena hokejova helma neuchranila jeho bezzubou tvar. Nektery veci se proste nezapominaji.

Autor: Lenka Leon | úterý 19.8.2008 7:54 | karma článku: 32.64 | přečteno: 4093x

Další články blogera

Tato rubrika neobsahuje žádné články...

Další články z rubriky Osobní

Vlastimil Fürst

Zdravý pláč nemluvněte

Je to už pár let, co mi jeden kamarád řekl: "Vlastíku, už několik let říkám Bohu, aby mi dal jasně najevo, že vůbec existuje. A pořád nic. Bůh mlčí!"

22.3.2019 v 20:10 | Karma článku: 15.58 | Přečteno: 278 | Diskuse

Jan Jílek

Ještě to tak umět

Pročítám si tak různé weby, různé zprávy, různé názory. Některé mne zaujmou, některé přelétnu jen tak, u některých se zastavím, buď abych se pokochal autorovým rozhledem, nebo omezeností.

22.3.2019 v 16:34 | Karma článku: 15.63 | Přečteno: 383 | Diskuse

Jaroslava Krnáková

Onkologickým pacientem snadno a rychle, 10. část, Arogantní úředník skoro vítězí

Nemoc je jedna věc, ale dokud člověk žije, musí řešit i byrokratické záležitosti. Mohu potvrdit, že mezi úředníky se vyskytuje druh homo malus nebo-li člověk špatný, zlý, škodící. Vidíte? Opravdu existuje, viz slovník cizích slov.

22.3.2019 v 13:14 | Karma článku: 27.08 | Přečteno: 684 | Diskuse

Ladislava Šindlerová

Byli jste někdy na večírku v Alzheimer centru?

Já ho dnes odpoledne absolvovala jako host a musím se přiznat, že jsem byla napnutá jako struna a zároveň plna obav, protože s tou strašlivou nemocí mám zkušenost a nedovedla jsem si představit, jak se s tou akcí personál popere.

21.3.2019 v 20:30 | Karma článku: 20.08 | Přečteno: 463 | Diskuse

Jan Jílek

Neznámé číslo

Občas se na displeji objeví neznámé číslo, a jsem obvykle na vážkach, zda zvednout, či nikoliv. Dnes se objevilo dvakrát. Oboje jsem zvedl. Nakonec, nikdy nevím, jestli nevolá budoucí klient.

21.3.2019 v 15:09 | Karma článku: 13.94 | Přečteno: 1329 | Diskuse
Počet článků 60 Celková karma 0.00 Průměrná čtenost 3849
Jsem jednou z davu tech mnoha "Husakovych deti" co ma hlavu v oblacich, nohy v toulavych botach, a srdce v San Francisku. "One day if I do go to heaven, I'll look around and say: "It ain't bad, but it ain't San Francisco."

Najdete na iDNES.cz