Vy, kteří jste se někdy učili cizím jazykům, mi dáte za pravdu, že občas z nás neúmyslně vypadnou zkomoleniny, které nás nejednou dostanou do svízelných situací. Sama jich mám pár na svém kontě, ale dnešní blog bude o mojí kamarádce. Jmenuje se Andrea a je to veselá kopa. Procestovala už snad celej svět a kromě toho, že je to krásná ženská, její srdce je velikosti Texasu a okolních států a to rozdává na všechny strany. Občas je roztržitá a zkomolí nějaké to slovíčko - a já mám pak o čem psát.
Andrea má sestru, která byla před pár lety těhotná. A jeden den Andrea přišla s tím, že sestra byla na prohlídce a budou jí prý muset udělat nějaký test, protože pan doktor má podezření na Darwinův syndrom. Inu medicína dělá vskutku pokroky, když dokáže zjistit, zdali vám v děloze plave budoucí přírodovědec! Sestra měla samozřejmě na mysli Downův syndrom, který se naštěstí nepotvrdil a narodila se zdravá Kristýnka. Když se Andrea přistěhovala do San Franciska, hledala si práci barmanky. Zrovna jednu potřebovali v nějakém Golf Clubu. Naší kamarádce se to sice moc nezdálo, protože žádné golfové hřiště uprostřed města není, ale budiž. Když Andrea dorazila na domluvený pohovor, trochu jí přišlo divné, že místo golfových tyčí spatřila jen jednu velkou, která však neměla s tímhle sportem nic společného. Navíc byla situována uprostřed malého jeviště a kolem ní se kroutila skromně oděná dívka. Žádný Golf Club, ale Gold Club! Takový ten klub pro pány. Myslíte si, že se Andrea zalekla a otočila se na kramfleku? Kdeže! Odvážné šla na smluvený pohovor. Přece se tam zbytečně nevláčela přes celé město! Práci tam nakonec nedostala. Oni by se totiž všichni ti pánové potom přesunuli od tyče k baru a koukali do jejích modrých očí, a tanečnice by přišla o kšeft. Jednou si Andrea koupila její oblíbenou vietnamskou polívku. No, spíš kýbl polívky, bylo jí jak pro celou armádu. A protože jí bylo tolik, rozhodla se, že se o ni podělí s kolegou v práci. Ale přece jen se ty nudle budou líp lovit z misky, než z toho kbelíku, napadlo Andreu. "Máš dvě velký misky?", zvolala na kolegu barmana hned od dveří. Těšila se, že mu udělá radost, než otevřou lokál. Ten však k jejímu velkému údivu zkoprněl a v jeho obličeji zavládl pravý a nefalšovaný teror. Poulil nechápavě oči a něco nesrozumitelně koktal, jako kdyby ho ovládl nějaký zlý démon. "No tak máš dvě velký misky? Chci se s tebou podělit o polívku!", zvýšila Andrea hlas v naději, že se kolega konečně otočí čelem vzad a vydá se do kuchyně pro ty misky. Bude ho snad muset přemlouvat a na kolenou prosit? Ještě chvilku tam na sebe nechápavě civěli, když se konečně v jeho tváři objevil malý náznak úlevy. To máte tak. V angličtině se miska řekne "bowl". Jenže když dostatečně nesešpulíte vaše rty, může ta "bowl" vyznít jako "ball". V překladu míč nebo kulička, koule. Není divu, že byl kolega tak vytřeštěný. Takhle se ho místo pozdravu zeptat, jestli má dvě velký koule. No kde to jsme? Když už jsme tu angličtinu jakž takž zvládly, rozhodly jsme se poskočit ještě o další jazykový stupínek výše. Na čínštinu! O vánocích jsme přes charitu rozvážely jídlo starým lidem. Stařečci otevírali dveře, spokojeně se usmívali, přebírali tašky se šunkou a bramborovou kaší, prostě taková vánoční idylka. U jednoho domu jsme však narazily. Marně jsme zvonily, marně do mikrofonu opakovaly, že jsme z charity a přinášíme jídlo. Po každém zazvonění paní na druhém konci drátu odpověděla a hned zavěsila. Nerozuměla anglicky, my zase nerozuměly čínsky. Co teď? Ještě že jsme v kapse měly ten chytrý telefon. Vyhledaly jsme si, jak se čínsky řekne "jídlo" a opět začaly vyzvánět a s nadějí do mikrofonu vyvolávat "jídlo", tentokrát v čínštině a doufat, že stařečci nám konečně porozumí a otevřou dveře a náruč. Bylo to spíš takové zoufalé kuňkání proložené salvami smíchu, to když paní už asi po stopadesáté zavěsila. Ale opět bylo vše marné! Už jsem to chtěla vzdát, ale Andrea se odhodlaně rozběhla po ulici s jasným cílem. "Odchytneme nějakýho Číňana, ať nám jde tlumočit!" První oběť ji ignorovala, ale na druhý pokus se zadařilo. Mládenec na nás sice nejdřív díval poměrně nedůvěřivě, ale když jsme ho něžně odvlekly za rukáv k domu a vysvětlily mu, co má říkat, pochopil, že přicházíme s dobrým úmyslem a stařecky nám nakonec zavolal. To samaritánství se mu zalíbilo natolik, že nám nakonec nabídl pomoc i na další zastávky. A takhle to s tou mojí kamarádkou Andreou máte. Stále ve střehu. Je to takovej blonďatej anděl, co občas umí s jazykem vykouzlit nejedno salto mortale. Kdo ví, s čím přijde příště?
