... ani láska k slečně. "Bob sedí před tvým bytem a čeká na tebe", pípla mi tuhle textovka od bývalé sousedky. Ach tak! Záletníkovi se zastesklo po mojí laskavé náruči. Jenže ouha. Pozdě bycha honiti. Jednoho dne mi došlo, že musím s životem v milostném trojúhelníku skoncovat. Jednou provždy.
Říkala jsem si, že Bob je tak zaneprázdněný jeho zálety, jak by si tedy vůbec mohl všimnout toho, že jsem se odstěhovala. Když jsem začala balit první kufr, na pár vteřin nadzvednul obočí a pak si dál bezstarostně podřimoval na jeho oblíbeném otomanu. No jistě, jsem mu volná. Jako kdybych to za ta léta v tom milostném trojúhelníku nepochopila. Ale už jsem měla dost těch jeho půlnočních extempore, těch jeho žárlivých scén a věčných záletů. Jsem silná žena a odhodlaně beru život do svých rukou. A kromě toho - s novým správcem naší budovy jsem měla pocit, že jsem se ocitla spíš v nějakém cirkuse, ve vykřičeném domě. Moje osmdesátiletá sousedka se odstěhovala do domova důchodců. Boba v lásce zrovna moc neměla, ale jemu to bylo celkem jedno a drze se k ní čas od času dobýval. Stařenka však byla neoblomná a vždycky statečně odolala jeho šarmu. Místo ní se do bytu vedle mě nastěhoval mladý pár. Vídali jsme jej velmi sporadicky, ale o to víc jsme jej slýchávali. Co vám budu povídat. Stěny jsou tady skoro jako z papírů, to kdyby náhodou přišlo zemětřesení. Jenže to zemětřesení přicházelo každý večer a každou noc a jeho hlavní aktéři - tedy zejména vokální aktérka - by to s přehledem natřela nejedné pornohvězdě. Takoví byli moji noví sousedí. Když pak ta pornohvězda začala koketovat i s Bobem, došlo mi, že takhle už to zkrátka a dobře dál nepůjde. Našla jsem si nový byt, panu správci zamávala na rozloučenou a začala se stěhovat do nového. Bob si zřejmě myslel, že si jen přerovnávám šatník a dál se líně válel na tom jeho otomanu. Pak se pár dní neukázal a tak jsem si říkala, že je to asi dobře. Sbalím se a už ho nikdy neuvidím. Srdce mi sice tlouklo ostošest, ale věděla jsem, že musím být statečná. Přišel poslední den. Zbývalo už jenom uklidit a v klidu zabouchnout dveře. Bezmyšlenkovitě jsem drhla kuchyňskou linku, když znenadání vrzly dveře. Do prázdného bytu si to vplulo jeho veličenstvo Bob. Lekla jsem se, to vám povím. Rozhlédnul se přísným zrakem ostříže a ten pak zabodnul přímo do mě. "Jeje, Bobe, to je od tebe hezký, že ses přišel rozloučit, bude se mi po tobě stejskat", zachraňovala jsem situaci rozpačitým hlasem. Bob však dál nevěřícně zíral, vždyť i ten jeho otoman byl fuč! Jak jsi mi tohle mohla udělat, ty, ty, ty.... dál mě probodával tím svým kukučem. Otočila jsem se k němu zády a dál šmrdlala kuchyňský dřez. Ach, jak jsem si mohla dovolit takovou troufalost! Bob měl vždy navrch, vždy mi dával jasně najevo, že nejsem jeho jediná. Tolik večerů jsme strávili v objetí, tolik hezkých okamžiků spolu prožili! I když po večeři vždy odkráčel za sousedkou. A najednou jsem to já, kdo je na koni. Pan Dokonalý, který už najednou není Pan Dokonalý. O, ty svatá prostoto! Ty jedna nevděčnice nevděčná. Uražená ješitnost proměnila Boba v šelmu, která si z mého bytu udělala trampolínu a zuřivě skákala sem a tam po těch zaprášených parketách. Přihlížela jsem trochu provinile, ale jenom do momentu, kdy ta šelma zcela neomaleně vyskočila na mnou právě naleštěnou kuchyňskou linku. Měla bych podotknout, že Bob měl poměrně dobré vychování, na němž jsem se velkou části podílela i já. Jenže to bylo v mžiku pryč. Bob se provokativně producíroval po sporáku a barovém stolku jako smyslu zbavený. Dál jsem se točila zády, nenechám se přece vyprovokovat tímhle ješitou! Vynesla jsem odpadky, dala pár věci do auta a znovu přejela hadrem tu pošlapanou kuchyňskou linku. Adijé, vykřičený byte! Ještě jsem nakoukla do koupelny, abych se přesvědčila, že se všechno jenom leskne, abych pak už mohla v klidu zabouchnout dveře od bytu. Místo toho jsem však spatřila obrázek jako z apokalypsy. Na tom vyleštěným a nablýskaným záchodovým prkýnku seděl Bob - a pil ze záchodový mísy. Co pil, přímo lemtal! Tak dlouho jsem ho odnaučovala od téhle prapodivné etikety až se mi to podařilo. Stačilo však par minut a moje veškerý snahy a dobrý úmysly vzaly za svý. V angličtině mají pro takovou situaci velmi trefné spojení: "It went down the toilet". Jeho pomstychtivý pohled mluvil za vše. Asi týden nato jsem se rozhodla zastavit za mou bývalou sousedkou. I přesto, že jsme věděly, jak nás Bob jednu s druhou podvádí, tak jsme si navzájem nervaly vlasy a nečastovaly se nevybranými výrazy. Bob se zrovna někde toulal a když za námi tedy konečně dokvacil, nechtěl mi věnovat jediný pohled. Stálo nás to hodně přemlouvání a pokusu polapit jej do náruče. Nakonec tedy svolil, ale jenom na chvilku. A zase zmizel za rohem. Je to přece starosta naší ulice a musí dohlédnout na pořádek ve svém revíru. Je to náš lamač srdcí. Náš kocour Bob. Když jsem se pak konečně usadila na tom mým otomanu, najednou tak prázdným, trochu se mi po Bobovi zastesklo. Kdo na mě teď bude večer co večer čekat? S kým si teď budu vychutnávat mýho oblíbenýho tuňáka? S kým se budu tulit? Dlouho jsem však naštěstí netesknila. Jaro rychle nabralo obrátky a kocoura vystřídal zajíček. Ale o tom zase třeba někdy jindy. A víte, že Bob opravdu ještě nějaký čas chodil ke dveřím toho mýho starýho bytu a s nadějí čekal, že se objevím? Musím se však přiznat, že jednou za čas se projdu tím Bobovým revírem. Jen tak nenápadně. Co kdyby náhodou... Inu znáte to - stará láska nerezaví.
