Je zvlastni, jak si pamatujeme veci ci okamziky nekolik let zpatky, ale uz si treba nevzpomeneme, co jsme meli dnes k obedu. Psal se rok 1978. Sedela jsem doma na nasem cernobilem gauci a se zatajenym dechem a s palcem v puse jsem sledovala koncert Olympicu v Lucerne oslavujici patnacte narozeniny, zatimco moje tehdy pubertalni sestrenka se dojate s kapesnikem v ruce rosila u jejich nesmrtelnych plouzaku. Jejich pisnicky provazely moje detstvi a dospivani a kdyz jsem v sedmicce sehnala listek na jejich koncert, byla jsem stestim bez sebe. Zamilovala jsem si Zelvu a taky kytaristu Milana Brouma a malinko jsem tedy zavidela tem fanynkam v prvnich radach, na ktere hazel jeden usmev za druhym... Utekla spousta vody, ja se zacala trochu toulat svetem a vlastne jsem ani netusila, ze Olympic stale koncertuje. Kdyz jsem se tedy nedavno dozvedela, ze kapela zavita i k nam na brehy Pacifiku, okamzite jsem si v predprodeji koupila listek. Nesmirne jsem se na jejich vystoupeni tesila a zaroven vlastne nevedela, co ocekavat. Vzdyt jsem je naposled videla pred nejakymi dvaceti lety! Jak se na tomhle ctyrlistku asi podepsal zub casu? Jak zvladnou narocne turne a zhruba dvouhodinove predstaveni? Jak...?
Ach, jak mi spadla brada pri prvnich tonech Jandovy kytary! Nestydim se a priznam se, ze mi po zadech krizem krazem behal mraz. Mela jsem najednou pocit, ze se uplne zastavil cas. S krajany zpivame slovo po slovu; texty co uz zname dve destiky let se nam lehce vybavuji jako bychom je slyseli teprve vcera. I ja prekvapene prezpivam Jasnou zpravu. Tedy priznavam, ze diky Kamenaku vim, ze ten Nemec, co mi doma schovava veci, se jmenuje Alzheimer a zda se, ze posledni dobou se se mnou vubec celkove nejak snazi skamaradit, ale ten vecer jsem s tim previtem s prehledem a se vsi silou triskla na lopatky.
Tu uzasnou atmosferu rozhodne umocnilo i komornejsi prostredi - na rozdil od velkych halovych koncertu se tenhle konal v mistnim klubu, takze fanousci meli tu moznost sebehnout primo pod podium a mit kapelu doslova jako na dlani. Mnohdy stacilo jen prvnich par tonu a dav zacal spontanne a z plnych plic zpivat sam. S velkym uzasem jsem sledovala a nasavala tu bajecnou energii, ktera tak skvele jiskrila a nakazlive preskakovala mezi cleny tehle legendarni kapely. Uvedomila jsem si jednu vec - ono je totiz to muzikantsky remeslo porad neuveritelne bavi. Po tech letech opravdu klobouk dolu. Ted uz vim, ze kdybych jednou chytla zlatou rybku, stacilo by mi jedno prani - abych i ja (a nejen ja) nasla tak uzasny zapaleni pro vec, jako tihle ctyri sehrani chlapi.
Tancovala jsem dal, i presto, ze uz doznely tony jejich posledni pisnicky. Clenove kapely pak prisli mezi nas a trpelive rozdavali podpisy a usmevy na vsechny strany. "Dekujeme, bylo to skvely, jako tenkrat na zakladce", vychrlila jsem bezostysne na fanynkami obklopeneho Petra Jandu. Byl to opravdu jeden z mych nejkrasnejsich vyletu casem. Priznam se, ze kdyz jako jednu z poslednich pisnicek spustili Osmy den, najednou ze me bylo zase to piskle s palcem v puse. Ta sedmacka do Milana Brouma po usi zamilovana. Ta dojata orosena pubertacka.
http://www.bayczech.com/events/Olympic/
