Na Jamajce pry neni nic problem. I kdyby vam zivot visel na vlasku, mistni by se na vas usmali a lezerne by pronesli: “We don’t have a problem. We have a situation”. Diplomati? Ani ne. Jenom se proste jen tak nenechaji nicim rozhodit. Taky jsou mistri sveta amoleta ve vsech moznych vymluvach. Umeji v tom tak mistrne klickovat, ze jenom casto koukate s otevrenou pusou neschopni jakehokoli argumentu. Proste vas maji svym zpusobem na haku, vsechno je pro ne “yaman”, tedy neco jako “zadny problem”.
Zazitku byla spousta, fotky mluvi za vse. Jenom chybi momentka z ochutnavky rumu, vysla hrozne rozmazana. Na Jamajce se ho rocne vyrobi padesat milionu litru. I kdyz jsem spis vinova, rozhodne nepohrdnu dobre namichanym drinkem s timhle napojem piratu. Zatimco Petra brazdila po obchode se suvenyry a Jirka na nas cekal venku, ja jsem uplne nahodou objevila rumovy koutek. Na stole bylo nekolik otevrenych lahvi a vedle nich miniaturni kelimky. Opravdu miniaturni, vesla by se do nich tak jedna rumova pralinka. Okostovala jsem jednou, okostovala jsem dvakrat. Ach, to vam byla dobrota! Nejvic mi chutnal “banana rum cream”. Takovej sladak smrncnutej bananem. Moje chutovy bunky byly razem v tranzu. Nemohla jsem prestat a klopila jednu miniaturku za druhou. Bylo mi dobre, ach tak dobre!
Z meho rumoveho opojeni me vytrhla prekvapena Petra: “Co tady delas?”, zahykala mi prisne za zady. Lekla jsem se, priserne jsem se lekla. Jako bych byla pristizena inflagranti! Kdybych trpela na opary, urcite by mi jeden v mziku naskocil. Ve velikosti kvetaku. Tak moc jsem se lekla. Fuj! Chtela jsem Petre rict, at se vyprdne na hledani klicenek a pohledu a jde kostovat se mnou. Misto toho jsme se ale obe zacaly strasne chechtat. Tak strasne, ze kdyz se me snazila vyfotit pristizenou pri cinu, trasly se ji ruce tolik, ze jsem na fotce cela rozmazana.
Dalsi den jsme se vydali na vylet na nejvyssi horu Jamajky, Blue Mountain. No vydali. Nase zadnice vyvezl autobus na vrchol hory a tam jsme sedli na kola. Cestou dolu jsme se zastavovali na ruznych mistech a kochali se prirodou. Ja jsem se kochala natolik, ze jsem v nestrezenem okamziku najela do diry v silnici, takze mi spadl fotak na zem. Hrklo ve me jednou, snad to fotak vydrzel..? Hrklo ve me podruhy, kdyz z buse vyskocil mistni domorodec s macetou a zahlaholil: “pockej, ja ti ten fotak podam!” Popojeli jsme dal. Z mistni skoly se akorat trousili mali Jamajcani v uniformach. Zastavili jsme se, abychom je pozdravili. Jeden z tech malych cernousku mi vlezl nebojacne primo pod objektiv a snad by se i do nej nasoukal, kdyby to slo. Nevzpominam si, kdy jsem naposled videla tak krasny a bezelstny oci plny jisker.
A kde jsou delfini, tam nesmim chybet ani ja. Zaplavat si s delfinem byl vzdycky muj sen. Na Jamajce se mi splnil podruhy. Strasne jsem se bavila sledovanim reakci lidi v nasi skupine. Na tu hodinu se totiz vsichni promeni v maly caparty, at je vam dvacet nebo sto let. Delfin kazdeho z nas svezl na brichu, a to by nebyli mistni Jamajcani, aby si neodpustili jednu z dalsich hlasek: “Don’t drink and drive. Water is for dolphins.” Stejne se pri tom trochu nalokate, at se vam to libi nebo ne.
A mimochodem, vite, ze Jamajka ma noveho Boba Marleyho? A ze je z Cech? Domorodci jsou tak pysni na jejich hrdinu s dredy ve vlasech, jehoz regage hraji snad i v kostele pri nedelni msi. Kdyz vsak videli Jirku v doprovodu dvou slicnych slecen, obdivne ho na kazdem kroku zastavovali a ptali se ho: “Jak to delas?... Az vyrostu, chci byt TEBOU… Jsi muj hrdina… Jsi nas novy Bob Marley…”
