Jak jsem se toulala s Chinaski po San Francisku

Mam rada Chinaski a mam rada San Francisko. Uz se nejaky ten patek toulam svetem, takze o ceske hudebni scene jsem uz za tu dobu vicemene ztratila prehled. Kdyz sem kapela pred tremi lety poprve zavitala, neznala jsem od nich jedinou pisnicku. Den pred koncertem jsem se akorat vratila z Cech a zapasila jsem s unavou z letu pres pul zemekoule. "Snad nekdy priste", ospale jsem zivla na kamaradku, ktere jsem slibila, ze ji aspon na ten koncert hodim. Vlastne ani nevim, jak se to stalo, ale najednou jsem v aute uslysela svuj hlas, jak kamaradce rika: "Kaslu na spani, jdu s tebou". Jsem rada, ze jsem ten hlas nakonec poslechla. Koncert se vydaril, a kluci z kapely potom prisli mezi nas rozdat podpisy a chvilku s nami pobyt. Pusobili tak pohodove a sympaticky; na ten koncert jsme s krajany pak jeste dlouho vzpominali. Libora, naseho poradatele ceskych akci, jsem potom tahala za rukav. "Jestli prijedou Chinaski do San Franciska znovu a budou potrebovat pruvodce, tak si na me vzpomen." Uplynula nejaka doba a kapela minuly mesic vyrazila na turne po Americe. Po New Yorku, Washingtonu, Miami, Chicagu a Los Angeles, bylo San Francisko jejich posledni zastavkou. A Libor s vytahanym rukavem si na me opravdu vzpomnel.

V San Francisku bydlim uz devet let. Tohle mesto je srdecni zalezitost, i kdyz to jsem si asi doopravdy uvedomila, az kdyz jsem se po skole na nejaky cas odstehovala do Washingtonu za praci. Mesto se mi libilo, coz o to. Ale uvedomila jsem si, jak silene se mi stejska po San Francisku. Po sumeni ledovyho Pacifiku a tech krasnych vyhledech na mesto, ktery vam zahejbaji osrdim. Po tech urvanych lachtanech na Pieru 39. Po tech tolerantnich a usmevavych lidech. Po tom bohemskym vzduchu a snad i po ty husty mlze nad Golden Gate Bridge. Jeden vecer jsem v televizi zahlidla reklamu, ktera byla tocena prave v San Francisku. V tu chvili se mi chtelo zaborit hlavu do polstare a rvat. Doslo mi, ze jsem se stala jednou z tech, kteri nechali svoje srdce v San Francisku, jak se zpiva v jedne pisnicce. Sbalila jsem si tedy ten polstar a svych pet svestek a z Washingtonu jsem se presunula zpet na breh Pacifiku. 

Prvni nase zastavka vedla na Twin Peaks. Odpoved na otazku, co to vlastne v prekladu znamena, jsem se snazila diplomaticky zaobalit.  Chapejte, ja - nesmely devce z Vysociny - a devet muzskych. To vite, ze se mi trochu z ty smrsti testosteronu podlamovala kolinka. Nevedela jsem jak jim bez cervenani vysvetlit, ze prave chodi po “hrudniku indianskyho devcete”. Tak byly totiz puvodne tyhle dva kopecky pojmenovany spanelskymi objeviteli: “El Pecho de la Chola”. Kdyz se na jeden z nich vyskrabete, mate San Francisko a okoli jako na dlani, at se divate kterym chcete smerem. Na Twin Peaks nas take privitalo nevyzpytatelne sanfranciske pocasi. Slunicko sice svitilo ostosest, ale studenej severak od Pacifiku nas nemilosrdne oslehaval ze vsech stran. Mark Twain, ktery se prave tady rozhodl, ze se stane spisovatelem, se nam urcite zlomyslne pochechtaval z oblacku. Byl to on, kdo tak genialne a vystizne popsal tohle nepredvidatelne pocasi svym vyrokem: “The coldest winter I ever spent was summer in San Francisco”. Nejvetsi zimu (doslova "zimni obdobi"), kterou jsem kdy prozil, bylo leto v San Francisku.

Golden Gate Bridge. Most patrici neodmyslitelne k panorama San Franciska. Za mostem jsme vyjeli nahoru do kopce a kochali se pohledy, ktery se nikdy neomrzi. Golden Gate Bridge se stavel ctyri roky; pri stavbe bylo pouzito tolik betonu, ze by se ze stejneho mnozstvi dal udelat chodnik siroky 1.5 metru vedouci ze San Franciska do New Yorku, tedy nejakych 4 000 kilometru. Stepan se dal do reci se skupinou turistu z Evropy, kteri pry prijeli do San Franciska na nejakou budhistickou konferenci, ale misto toho se toulali mestem. Pozvali jsme je na patecni koncert, ale meli uz namireno do zeme javoroveho listu. 

Smerem do Fisherman’s Wharf jsme se projeli po nejklikatejsi ulici na svete – Lombard Street. Vzhledem k tomu, ze stoupani kopce je nejakych 27 stupnu, ve dvacatych letech byla tahle cast rozkouskovana do osmi zatacek. Tyhle ostry kudlibabky daji zabrat brzdovym destickam stejne asi jako zaludkum tech, kteri nejsou zvykli na takovy (pro auto skoro akrobaticky) sesup.

Vitr od Pacifiku se ve Fisherman's Wharf misi s linoucim zavanem vselijakych rybich specialit, vcetne krabu (dungeon crabs) a nebo vyhlasene clam chowder, vyborne polivky z morskych potvurek. V restauraci nas obsluhoval takovej zvlastni cisnik s kukucem Davida Copperfielda. Kouzla a cary vsak zrejme nebyly uplne jeho parketou, protoze v nestrezenem okamziku rozlil hned nekolik sklenic s vodou a spoustou ledu na stul a taky trochu na nejbliz sediciho Michala. Nevim, kdo se vic leknul, ale asi ten cisnik, protoze ani nehlesnul a pri utirani ty povodne klopil ten svuj carodejskej kukuc. Ondra si zacal pobrukovat pisnicku, co mi byla tak povedoma. Ja jsem mezitim zapasila s horou testovin s grilovanym kuretem a houbami, ktery porad jaksi neubyvalo. Mozna se tomu Copperfieldovi prece jenom podaril nejakej ten trik, kdo vi. Cary a mary a lary a fary abrakadabra...

Po obede nasledoval rozchod. Musela jsem trochu zklamat Stepana; tolik se tesil, ze si zajde na plaz. Cestou jsem se totiz zminovala o nedaleke North Beach, jenomze tak se jenom jmenuje jedna z mistnich ctvrti, i kdyz paradoxne neni u plaze. Se Stepanem, Ondrou a zvukarem Jirkou jsme si vystali frontu na kabelovku, ktera nas vyvezla strmym kopcem na Russian Hill. Mimochodem ani na Russian Hill nenajdete zadny Rusy. Kluci na krizovatkach zkoumali drahu kabelovky, ktera neni pohanena motorem, nybrz podzemnim lanem. Ta byla uvedena do provozu v roce 1873. Kdyz do ni vsak nasedl ridic, ktery mel zahajit prvni slavnostni jizdu a podival se dolu z toho strmyho kopce, vylekal se natolik, ze zcela neslavnostne vzal do zajecich, a vuz nakonec ridil sam pan Hallidie, vynalezce kabelovky.

Svet je malej a San Francisko jeste mensi. Na jednom z tech 43 kopecku jsme narazili na Frantu Taborskyho. Zatimco on si to spaciroval dal, my jsme se rozhodli posedet v jedny irsky hospudce. Slunicko nas neodbytne simralo na nasich vetrem oslehanych tvarich, a mne se nechtelo verit, ze jeste den predtim obloha pripominala spis poplach v polepsovne. Stepan nam vypravel, jak pred lety Ondrovi povesil na krk kytaru, ktera uz mu tam zustala, zatimco ja jsem nemohla spustit oci z takovyho zrzavyho typka, kterej sedel kousek od nas. Ted nechci, aby to vypadalo, ze si dobiram zrzavy lidi. Sama jsem byla nekolik let zrzka, i v ridicaku mam napsano u barvy vlasu “red”. Jenze tenhle pan mel ty vlasy tak nesmirne zrzavy, ze kdyz po chvilce slunicko zalezlo za barak, tak prisaham, ze spolehlive rozsvitily kus ty ulice, na ktery jsme sedeli. Skoro jsem ho zacala podezrivat, ze si je mozna dobarvuje nejakou specialni henou, aby prilakal pozornost kolemjdoucich, a ti se v baru zastavili aspon na jednoho Guinesse. A vite, ze si k nemu za chvilku prisedl zlatej retrivr? A zacal na nej stekat ostosest, jako kdyby ho chtel presvedcit o tom, ze "v podstate ses na tom stejne jako ja". Tak neuveritelne k sobe pasovali.

Na North Beach, jinak taky zname jako Little Italy, vlastne staci jenom sedet a pozorovat okoli. Ta zvlastni atmosfera vas pohlti a spolkne, ani nevite jak. Neni divu, ze se tahle cast San Franciska stala inspiraci pro spoustu ruznych spisovatelu a intelektualu. V padesatych letech to byl treba Jack Kerouac, zakladatel tzv. Beat movement. Najdete zde vyhlasene kavarny a italske restaurace; po setmeni se tu zase probouzi nocni zivot plnej nakazlivy energie. Damy, mate narozeniny? Muzete se vydat s prateli na veceri na North Beach do jedne z italskych restauraci. Ti v nestrezenem okamziku zaseptaji cisnikovi do ucha, ze slavite narozeniny. Ne, nebojte se, neprinese vam dort se svickou a neztrapni vas zpevem pred celou restauraci. Misto toho k vam pribehne mladej, krasnej a temperamentni Ital a nez se nadejete, postrika vam vystrih slehackou. Nebojte se. Priskoci dalsi mladej, krasnej a temperamentni Ital a oba vas vystrih ocisti svymi mladymi, krasnymi a temperametnimi jazyky.

Posledni zastavka – Coit Tower. Tvar tehle rozhledny pripomina hasicskou strikacku. Ta byla vystavena v roce 1933  na Telegraph Hill s pomoci penez, ktere mestu venovala Lillie Hitchcock Coit. Ta se ve svych patacti letech pripletla k pozaru na Telegraph Hill. Pozarnikum se nedaril uhasit ohen a Lillie nevahala, hodila skolni tasku na zem a prispechala jim na pomoc. Od te doby pomahala hasicum a vubec byla jakousi mistni rebelkou. Nosila kalhoty, kourila doutniky a aby mohla chodit gemblovat na North Beach, predstirala, ze je muzskej. Za par dolaru jsme se nechali vytahem vyvezt az nahoru na vyhlidku. Pohled na San Francisko a okoli z tech zhruba 150 metru je opet jednim z tech, kdy se vam zamota hlava a mozna i uslysite lehce praskat svuj hrudni kos.

Neco mi rika, ze se kapele v San Francisku libilo. Ze si to uzili a ze se sem zase nekdy radi vrati. My jsme si zase moc uzili jejich koncert, na ktery prislo nejvic lidi za cele jejich turne po Americe. Vsem patri velkej dik. Za ucast i za organizaci.

Dnes je to presne trinact let, kdy mi imigracni urednik dal stempl do pasu a privital me poprvy v Americe. Hodne privandrovalcu si tohle datum pamatuje stejne jako datum svyho narozeni. Kdyz uz jsem u tech narozenin - dneska je slavi moje uplne prvni bajecna pani ucitelka z matersky skolky. Vzdycky nasim rikala: "Ta vase Lenicka je hodna, ale tak neprubojna." Vlastne si ted uvedomuju, ze kdyz jsem tenkrat poprvy pristala v New Yorku, nemela jsem hlavu plnou snu, za kterymi sem jezdi ti privandrovalci z celyho sveta. Spis jsem jen byla zvedava, strasne zvedava, jak to tady chodi. Tenkrat by me ani nahodou nenapadlo, ze me takhle spolkne ten Divokej zapad. A jestli me nekdy zase vyplivne? Kdo vi. Nicmene... stalo se jen neco moc divnyho, vyplnil se mi sen nekoho jinyho...