Dobre minene rady – rady od nejmladsich

Kdo z nas se cas od casu nesetka s moudrostmi starsich? Jiste, ze jsou dobre minene, ale ruku na srdce – nic noveho pod sluncem. Coz ale potom takova originalni moudra z hlav tech nejmensich?

Karel a moje traumatizovane andulky...

Vy, kteri obcas zabrousite na muj blog, uz vite, kdo je Karel. Je to jedno hubeny habane, o nejz jsem se pred casem starala, a za tu dobu jsme se hodne skamaradili. Ve skutecnosti se tedy jmenuje Charlie, ale hned jsem si z nej udelala Kaju, Karla, Karlicka. Karel je takova mala Liska Bystrouska, Brouk Pytlik a Vseznalek v jedne osobe. A jako spravny kamarad mi samozrejme daval dobre minene rady.

“Lenko, mela by sis ostrihat nehty”, prohlasil jednoho dne. Se zajmem si prohlizel moje nalakovane drapky, snazil se je ohybat, vselijak do nich dloubat a vubec zkoumat, na co mi vlastne jsou. “Ale Karliku, to bych ti pak nemohla pred panim skrabat zada”, oponovala jsem. “I tak by sis je mela ostrihat. Co kdybych sebou nahodou cuknul a ty me potom nechtene skrabla?”. Nedalo se nesouhlasit; nicmene jeho radu jsem si tenkrat k srdci nevzala. Protoze i ty moje zada obcas potrebuji poskrabat.

“Mela by sis zase poridit andulky”, poradil mi jindy. “Ja proste miluju zviratka, vis.” Ano, vim, ze Karel miluje zviratka. Moje andulky miloval tenkrat natolik, ze kdyz je poprve spatril, priritil se k jejich kleci rychlosti uraganu a vsi silou do ni prastil (viz. fotografie). Traumatizovani operenci se prisakli jako klistata do nejvrchnejsi casti jejich obydli a hruzou ani nepipli, i kdyz za normalnich okolnosti dokazali cvrlikat cele dny. Karel je svou oddanou laskou nacisto umlcel.

“Mela by sis na to dat naplast, hned te to prestane bolet”, poucil me starostlive, kdyz jsem si nemotorne privrela palec ve dverich a nastvane sycela bolesti. “Ta s potiskem Scooby Doo je uplne nejlepsi.” Neodvazila jsem se argumentovat. Naplast se Scooby Doo ma (pro deti) totiz opravdu magickou moc. Vyresi v mziku vsechny bolesti sveta. Zarucene. Ach, nenasla by se jedna velka naplast na mou deravou dusi snilka, co se zmatene sviji v tomhle zmatenym svete jako zizala v rukou rybare?

Kaja vsak vi, ze nekdy je moudre nektere veci zkratka a dobre nekomentovat. Jednou jsem mu privezla jeho oblibeny mlecny koktejl, ale zrejme mu moc nesednul, protoze najednou si to razil zpet z jeho utrob primo na kuchynskou podlahu. Kdyz se ho vecer jeho tatinek ptal, jestli pak jeste neco jedl, Kaja mu odvetil, ze nejedl… ze zkratka a dobre nerad ji. A po takovem zaludecnim pruvanu se o jidle rozhodne bavit nechce. Ani jsem se mu nedivila.

Clovek by si rekl, ze tyhle maly postavicky maji ve vsem naprosto jasno. Ale jednou jsem ho prece jenom nachytala. “Lenko, a mas ty doma nejaky dite?”, jednou si me zmeril zvedavym pohledem. “Nemam, Kajo. Proc se ptas?”

“Tak to by sis nejaky mela vypestovat (doslova “you should grow one”). Chtel bych totiz mladsiho brachu.”

Zrejme uz se mu doneslo neco o teorii seminka, ktere da tatinek mamince do bricha a z nej pak vyroste to miminko. Jenom ji jeste zrejme uplne nepochopil. Ale to nevadi. Protoze az vyroste, tak mozna bude pro zmenu tvrdit, ze o takovych vecech se zkratka a dobre bavit nechce (a vzpomene si na tu koktejlovou savli). Vsak on uz si nejak poradi.