Sen kazdeho studenta II

"Pane profesore, mohla bych prijit zitra na Vasi prednasku?". Byla nedele vecer, kdyz jsem odklikla e-mail adresovany memu byvalemu uciteli historie, kteremu jsem venovala muj predesly blog.

V pondeli jsme meli v praci volno a mne se zachtelo neco podniknout; neco trosku blaznivyho, neco, k cemu normalne nemam v tydnu prilezitost. Kdyz jsem minuly tyden psala clanek o mem byvalem profesorovi historie, chvilkama jsem se pristihla, jak zase sedim na jeho prednasce a pozorne nasloucham kazdemu jeho slovu. Nejak mi ta predstava uvizla v hlave a ani jsem se ji nijak nesnazila odehnat, protoze v nedeli vecer jsem zasedla k pocitaci a zacala spontanne tukat do klavesnice."Pane profesore, pred osmi lety jsem k Vam chodila na historii a dodnes na Vas velmi rada vzpominam... Mohla bych prijit zitra na Vasi prednasku?"

Bylo mi jasne, ze se ozyvam na posledni chvili a vedela jsem, ze az si pan profesor rano precte muj e-mail, ja uz budu na ceste do skoly. V nejhorsim pripade si me nebude pamatovat a alespon si udelam hezky vylet do Monterey, primorskeho mestecka jizne od San Franciska, kde jsem driv bydlela. Dvouhodinova cesta utekla cobydup. Ranni slunicko zlehka simralo mou jeste trochu rozespalou tvar, a moje noha zase pedal plynu moji tmavemodry Mazdy.

Byl to trochu zvlastni pocit zase se prochazet po kempusu, kde jsem stravila tolik casu. Pachatel se vraci na misto cinu. Ve srovnani s univerzitou v San Francisku mi najednou pripadalo vsechno tak maly a svym zpusobem jaksi hezky jednoduchy. Studenti sedici na lavickach nebo na travniku; racek hledajici zbytky svaciny; par povedomych tvari nekterych byvalych kantoru...

Rozhodla jsem se, ze se za panem profesorem zastavim jeste pred jeho prednaskou. Stal na chodbe a o necem diskutoval se svym kolegou. Netrpelive jsem preslapovala. Vzdyt uz je to tak dlouho! Bude si me pamatovat? Pan profesor konecne ukoncil konverzaci a otocil se mym smerem.

Vsimli jste si, ze nekterym lidem zub casu tolik neukousne na jejich vizazi a vitalite jako jinym? Pan profesor je jednim z nich. "Lenko, tak rad Te zase vidim!", zesiroka se usmal a obejmul mne. “Samozrejme, ze si Te pamatuji! Jak se Ti dari? Kde ted pracujes? Vratila ses zpet do Cech?”, zavalil mne spoustou zvedavych otazek. Ze jsme se osm let nevideli? Konverzaci jsme lehce navazali tam, kde jsme ji tenkrat skoncili.

“A opravdu se Ti chce sedet na moji prednasce?”, trochu udivene zvednul jeho prosedivele oboci. A tak jsem se nadechla a vyklopila mu, ze jsem o nem minuly tyden napsala blog a mezi jeho radky se mi proste zastesklo po jeho hodinach a tech pribezich, ktere dokaze odvypravet s tim jeho nesmirnym zapalenim. A on vam mel na chvilku skleneny oci; v ten moment jako bychom si vymenili role. Tentokrat jsem pro zmenu vypravela ja a on jen potichu naslouchal.

Prednaska byla stejne tak poutava jako pred lety. Behem chvilky nas vsechny zachvatila zlata horecka Divokeho zapadu. Najednou jsem byla zlatokopem, ktereho v kleci spousteji dolu pod zem; ta klec neni vsak chranena po stranach a staci mensi zavravorani ci pohyb a odru si ruku; vetsi naraz a o ruku prijdu. Jestli se zranim, tak mam smulu, protoze jsem musela podepsat smlouvu, ze v pripade pracovniho urazu nemohu soudit zamestanvatele. A to strasny vedro – suzujici ctyricitky, vsude kolem prach, spina… a co kdyz se spatne vypocita cas k odpaleni naloze…? Radeji ani nepomyslet!

Stoji mi to vubec za to? Vsechno tohle pachteni, vsechny tyhle nastrahy. Asi ano. Protoze zatimco farmari v jinych statech Ameriky vydelavaji dolar ci dva denne, jako zlatokop dostanu hned nekolikanasobek. I obycejny cisnik prinese domu sest az dvanact dolaru za den! A predstavte si tu volnost, ktera zlatokopy v Kalifornii cekala! Zadne male mesto, zadna suskanda, zadne predsudky… jenom neskutecna svoboda! Pan profesor byl opet ve svem zivlu.

Po prednasce se nabidnul, ze mi ukaze kempus, protoze za ta leta se hodne zmenilo. Prvni nase kroky vedly do zbrusu nove knihovny. Tech studentu, co cestou pozdravil, mnohe z nich jejich krestnim jmenem. Ve fronte na kafe se trochu vahave priznal, ze uz pomalu zacina premyslet o duchodu. Ale hned dodal, ze se ted pustil do noveho projektu na dalsi mistni univerzite a jak jinak – moc ho to bavi. “Jeste, prosim Vas, s tim duchodem pockejte”, usmala jsem se na nej na rozloucenou.

Mela jsem pred sebou jeste cele odpoledne, a tak jsem se rozhodla vydat do Cannery Row. Tahle nabrezni ulice se stala inspiraci Johnu Steinbeckovi, jednomu z mych nejoblibenejsich spisovatelu, po niz take pojmenoval jednu ze svych knih. Male tovarny, kde se drive zpracovavaly sardinky, jsou dnes jiz zavrene a pokryte pavucinami minulosti; nicmene ta na vas dychne pri prochazeni vselijakych kramku, kde vam pod nohama tu a tam zaskripe drevena podlaha a ze sten na vas z obrazku tajemne koukaji stari kovbojove a zlatokopove.

Na ulici muzete ochutnat clam chowder, vybornou polivku ze skebli. Chvilku mi trvalo, nez jsem okusila vsechny tyhle morske potvurky, ale tahle polivka, to je jedna basen, kterou jsem si zamilovala hned od prvniho okostovani. Pohodlne jsem se usadila u okna v moji oblibeny restaurace a zaborila nos do kotle tehle pochoutky. Miska ve tvaru musle uz je dokreslovala kouzlo okamziku. Behem jidla jsem pozorovala lezerne plachtici racky nad modrym Pacifikem, a tak trochu jim zavidela ten jejich pohled z ptaci perspektivy. Ten den bylo tak krasne, ze by i pan Steinbeck musel chvilku okusovat tuzku, nez by nasel vhodne privlastky, jimiz by tu nadheru mohl nalezite popsat. A ze to byl mistr slova s Nobelovkou a Pulitzerem v jedne vitrine!

Dal jsem se line propletala mezi turisty s fotakama, kterym nemohla neujit dalsi atrakce: restaurace Bubba Gump. Vzpominate si na film Forrest Gump? Tenhle film mi udelal krasnou jizvu na srdci. Forrest se pri vojenskem cviceni seznamil s cernouskem, ktery se jmenoval Bubba. A spolecne se domluvili, ze po valce spolu budou lovit krevety. Bubba vsak ve valce zahynul, ale Forrest dodrzel svoje slovo a poridil si lod. Site se brzy zacaly plnit krevetami a Forrest pojmenoval svou firmu Bubba Gump. Po ni i pak byla pojmenovana tahle restaurace. Pred restauraci je lavicka, na ktere je pripevneny kufr a na nem krabice cokolady. A pred ni jsou tenisky, ve kterych Forrest behal. To vse je samozrejme replika lavicky, na niz sedel mily Forrest a poutave vypravel svuj zivotni pribeh.

Krome toho je tam take pripevnena tabulka s jednou z Forrestovych hlasek: “I’m Forrest, Forrest Gump. People call me Forrest Gump.” Fascinuje me jednoduchost a zaroven sila tehle hlasky. Pridejte k tomu jeste jeji mistrne podani v roli Oscaroveho Toma Hankse a moje jizva se prohloubi aspon o dalsi dva centimetry.

Cestou zpatky do San Franciska jsem si ale uvedomila, ze si na tom srdci vezu jeste dalsi jizvu. Je velka a permanentni a nepotrebuje zadnou plastiku. Forrest byl Forrest, o tom neni pochyb, ale tuhle jizvu ma na svedomi tenhle bajecny pan profesor. Neco mi rika, ze si to s tim duchodem jeste na nejaky cas rozmysli.