Cedecko pana Sveraka a Uhlire - 50 nejvetsich hitu od A do Z - posloucham kazde rano cestou na vlak. Je to ten nejuzasnejsi budicek, ktery jsem kdy mela. Zadne otravne pipani nebo rinceni. Ach, tolik moudra a laskavosti hned po ranu! Pri poslouchani se mi pak casto vybavuji vselijake ruzne zazitky z toho kazdodenniho zivota.
Treba “Delani, delani” z pohadky Princove jsou na draka. Kdo by si nevzpomnel na Ivanu Andrlovou v podobne posmutnele princezny a Jana Censkeho, jak spolecne rozbiji vajicka a se zapalenim stavi zameckou zed? “Kdyz mas srdce zjihle, kdyz mas potize, tak dej cihlu k cihle, testo do dize...” Jsem divna, ze me i po tech letech tahle pisnicka neskutecne chyta za srdce? Vzpominam si na dobu studii, kdy jsem hledala nejakou letni brigadu (a zoufale nemohla nic najit), abych dala dohromady skolne na pristi semestr. Nemela jsem zkratka a dobre z ceho platit ty “slozenky, kravy zeleny nenazrany”. Uplne nahodou jsem narazila na jednoho znameho, ktery si akorat koupil barak a potreboval trochu vypomoci s mensimi opravami.
Pres noc se tedy ze me stal Ferda Mravenec. Znamy v obyvaku strhal stary koberec a v podlaze zustaly takove mensi spony a hrebicky. At pry je tedy zatlucu do podlahy. A dal mi do ruky kladivo. Kladivo! Smankote, jak ja jsem si to triskani nesmirne uzivala! A ze jsem razem zapomnela na vsechny ty potize! Druhy den prisla moje kamaradka, taky dostala kladivo. Uvazaly jsme si satky na hlave jako nejake harlejarky, zapnuly na plne pecky Aerosmith a vesele busily do tech hrebicku, co to jen slo. Po chvili toho naseho kladivoveho koncertovani jsme si vsimly bledeho postaka stojiciho v hlavnich dverich. S vyrazem v obliceji tak vydesenym, ze jsme na chvilku prestaly busit do podlahy. Samozrejme, ze jsme neslysley jeho zvoneni, tak vesel sam dovnitr. Ale asi moc casto nepotkaval slecny s kladivky, ktere prehlusoval jenom jecici Steven Tyler. Jak se mi tenkrat libezne usinalo...
A co napriklad uz tolik zlidovela pisnicka “Neni nutno”? Ta se pro me stala uz jakymsi kultovnim songem. Kdyz jsem pred par mesici poradala mou narozeninovou party, na posledni chvili jsem si vzpomnela, ze jeden muj kamarad hraje na kytaru, a tak jsem hned vytukavala jeho telefonni cislo. “Vid, ze prineses kytaru a zahrajes nam? Prosim”. “Neeee, nezlob se, ja uz jsem dlouho nehral, to by to dopadlo.” “Prosiiiiim. Aspon ‘Neni nutno’ mi musis zahrat. Prosiiiiiiiim”, dal skemram. “Neeee, opravdu, to by neslo, nezlob se.” Nerada nekoho premlouvam a presvedcuji, ale oslava bez zive muziky? Zvolila jsem tedy jinou, zakernejsi taktiku. “Fajn, ale v tom pripade nedostanes gulas, co jsem uvarila!!!”, vydechla jsem s nadeji, ze tenhle muj posledni pokus bude uspesny. A jak to panecku zabralo! Nejkrasnejsi na tom vsem bylo, kdyz se k tonum kytary snazil pridat muj kamarad na klavir. Slysel tuhle pisnicku poprve v zivote. Je totiz Cinan :)))
Uz vubec nemohu zapomenout na lonsky vylet do Yosemitu. A ze v Yosemitu je tech zazitku vzdycky pozehnane! Ale nebyla to ani nadherna duha rozprostirajici se kolem jednoho z vodopadu, kam jsem se z poslednich sil a s velkym sebezaprenim vyskrabala. Ani cerny medved ritici se asi 15 metru od nas po louce (zatimco za nami byla jenom skala). Vyflusana z predchoziho vyslapu jsem jen tak bezmyslenkovite kracela podel potoka, kdyz tu se prede mnou najedou rozprostrela neskutecna podivana. Uprostred louky sedeli dva postarsi panove s plnovousy, nohu pres nohu a pred sebou meli na stojanku malirske platno, ktere lechtali stetcem a malovali na nej tu krasnou prirodu. Oba panove vypadali velmi soustredene, ale nenapadne pokukovali po moji malickosti, ktera zase nevericne pokukovala po nich. Skoro jako u Otika na dvorku, pomyslela jsem si, i kdyz tam figuroval jenom jeden malir, ktereho hral prave pan Sverak. Na chvilku jsem se s pany dala do reci, ale to hlavni se mi od nich nepodarilo zjistit. Totiz jestli je ta voda v potoku pitna. Vesnicko ma Yosemitova!
Nedavno jsme si s kamaradkou u vecere pustily film “Na samote u lesa” a vzhledem k tomu, ze jsme jej jiz nejaky ten patek nevidely, nalezite jsme si jej vychutnaly. Vzpominam si, jak jsme se doslova zalykaly smichy u epizody, kdy pan mlynar pocastoval deti prezdivkou – čečetky. Čečetky! A snad jeste krasnejsi na tom vsem je, ze kdyby se nas nejaky American zeptal, cemu se tak smejeme, nebyly bychom schopne mu to prelozit. Ze zvedavosti jsem schvalne zalistovala v mem anglicko-ceskem slovniku, zdali najdu presny preklad nazvu tohoto ptacka, ale nejblizsi vyraz byl - Čečenec.
Ono je skoro hrich ten sverakovsky humor prekladat do jine reci. Proste uz to tak nevyzni. Ta jeho prirovnani jsou vzdycky tak nesmirne vystizna, ze sebelepsi prekladatel maximalne prelozi nohu pres nohu, nikoli vsak nekterou z techto hlasek. Nebo si snad nekdo troufa prelozit treba “Sveřepí šakali zavile vyli na bílý měsíc”?
Musim se priznat, ze i pro me je 28. brezen take jakymsi malym vyrocim. V ten den jsem presne pred jedenacti lety obdrzela prvni telefonat z Ameriky; volala mi jedna z hostitelskych rodin, aby se mi predstavila a take zjistila neco malo i o me. Jak si pamatuji, ze to bylo prave v tento den? Protoze kdyz jsem se jich ptala, jak stare maji deti, dozvedela jsem se, ze maji jedno – a ze se prave ten den narodilo. Musela jsem si to nechat zopakovat... ktera maminka zhavi telefonni linky par hodin po porodu? Ale vzhledem k tomu, ze jsem jako jedna z mala mela zkusenost s malymi miminky, nechteli cekat s telefonovanim ani jeden den.
To vite, ze ten prvni rok byl plny kulturnich soku. Treba se mi jednou zdalo, ze stojim v New Yorku a z plnych plic kricim na ty vysoky mrakodrapy, ze jsou strasne vosklivy a ze kam se hrabou na Karluv most! Takze zatimco se pak miminko uklidnovalo z noveho prostredi palcem v puse, ja se zase uklidnovala Koljou. Za tech jedenact let se vsak mnohe zmenilo. Z miminka je uz jedenactilety haban a ja uz nekricim na mrakodrapy (i kdyz na Karlove moste se mi dal spolehlive podlamuji kolena).
Takze, mily pane Sveraku, preji Vam z celeho srdce vsechno jen to nejlepsi. At nam dal zahrivate nase duse a vyvadite ty Vase taskarice s jazykem ceskym. Bez nich bychom se totiz strasne, ale strasne nudili – a to prece VADI !!!
---------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------
Zdenek má narozeniny,
my máme přání jediný,
štěstí, zdraví, štěstí, zdraví,
hlavně to zdraví.
Dobré je že jsi na světě,
koukni jak rádi máme tě,
štěstí, zdraví, štěstí, zdraví,
hlavně to zdraví.
Zvedněte číše do velké výše,
je tady moštu jak pro celý pluk,
a proto ťukneme jednou, ťukneme dvakrát,
ťukneme třikrát, víc už ani ťuk.
Lokni si jako krokodýl,
budeš tu s námi vo to dýl,
štěstí, zdraví, štěstí, zdraví,
hlavně to zdraví.
Když už se člověk narodí,
dej Bůh, ať málo marodí,
štěstí, zdraví, štěstí, zdraví,
hlavně to zdraví, Fanouši.
Zdenek má narozeniny,
my máme přání jediný,
štěstí, zdraví, štěstí, zdraví,
hlavně to zdraví,
štěstí, zdraví, štěstí, zdraví,
hlavně to zdraví........