Kominicek aneb Sladky trapas na letisti

Tak zase po roce letim do rodne hroudy oslavit Jeziska a trochu si uzit snehu na Vysocine. Let z druheho konce zemekoule je dlouhy a unavny, zvlaste pridate-li k tomu par vriskajicich batolat a obcasne turbulence, ktere s vasim zaludkem, naplnenym nestravitelnou letadlovou stravou, zamavaji asi jako kdyz jste poprve v zivote na Matejske pouti. Behem letu se seznamuji s dalsi krajankou a tak nam to alespon trochu lepe utika tlachanim o vanilkovych rohliccich a Popelce.

Pri prestupu v Londyne netrpelive stepuji v autobuse, ktery me veze z jednoho terminalu do druheho, abych pak zjistila, ze letadlo do Prahy uz se nalodilo. Zarazi me neochota britske letusky a snad proto se tak dlouho u jejiho pultu svijim a argumentuji, ze me nakonec do aeroplanu prece jen vpusti. Let do Prahy je s tim predchozim ze San Franciska jen takovym malym symbolickym zhoupnutim pres La Manche, a uz me vita Ruzyne.

Sviznym krokem si vykracuji od letadla k vychodu a kocham se pohledy do obchudku plnych Mattoni, Becherovky a lazenskych oplatku. Jeste, ze neni leto, a pasovou kontrolou tedy proklouznu jako rybicka, vyzvednu pomlacene kufry plne pomlacenych darku a z poslednich sil se vymotam do priletove haly. Nevidim vsak zadnou znamou tvar, ktera by na me cekala. Ze by ne me zapomneli? To jsou veci. Rozhlizim se zmatene po okoli a konecne spatrim tatuldu, jak se ke me riti pres pul haly a s certiky v ocich strka ruku do naprsni kapsy. "A jejda, to zavani nejakou jeho vylomeninou", pomyslim si. Nez se vsak stacim vzpamatovat, vytahuje foukaci harmoniku a na celou ruzynskou halu k udivu vsech pritomnych spousti moji oblibenou pisnicku z detstvi – Kominicka.

Kdyz jsem byla male piskle, tahle pisnicka me vzdy spolehlive uvadela do tranzu. Pokazde, kdyz tatulda spustil prvni tony, letela jsem si pry zbesile pro svou cervenou sukynku s bilymi puntiky a predvadela kreace, za ktere by se dnes nemusela stydet ani Shakira. A take jsem po vecerech z plnych plic hulakala smerem k nedalekemu lesu a cekala na ozvenu. Az po tolika letech mi teprve doslo, kde je ta nejlepsi ozvena. Uz vam nekdy nekdo vyhraval na harmoniku v letistni hale? Tomu rikam ozvena jako remen! Moje kamaradka z letadla, se kterou jsem spolecne vysla, se take udivene zastavuje s otevrenou pusou, a jenom ja vim, co se tady vlastne deje. Ne, ne, to nepriletel Jagr z Ameriky. Ve vterine se Ruzyne meni v divadlo, ve kterem nedobrovolne hraji jednu z hlavnich roli. Vsechny ty davy lidi cekajici na sve blizke ztuhnou a zmlknou a upiraji sve zvedave zraky na toho kudrnace v zelene bunde sibalsky si stradujiciho letistni halou s harmonikou u pusy primo ke me.

Stojim jako prikovana, cervenam se jako skolacka v prvni tride a citim, jak se mi chce sladce bulet. Slzicky vsak statecne potlacuji a usmivam se na toho nezbedneho piskalka. Pri jeho smyslu pro rostarny se skoro divim, ze si s sebou neprivedl svou kolegyni, aby mi toho Kominicka i zazpivala. "Hezky, hezky, to se povedlo", usmivam se od ucha k uchu. Chci mu dat pusu na privitanou, ale on se znovu neunavne nadechuje a spousti dalsi sloku! Dalsi sloku!!! Ted uz se prihlizejici obecenstvo bavi a chechta, zatimco ja nenapadne krizim nohy, abych zabranila pruchodu vetru, ktere se nahromadily v mem telicku za tech poslednich 15 hodin a chteji neuprosne ven. “Vecnaaaaaaaaaa”, chci na nej kaiserovsky zakrakorat, ale misto toho se dal usmivam. Tatulda po chvili konecne dokominickuje, nejaky nadsenec dokonce zatleska a ja dodnes vzpominam na tenhle uzasny zazitek.